Praha - Cyklus ČT Velikáni filmu přináší tentokrát vysoce umělecké dílo slavného švédského režiséra Ingmara Bergmana z roku 1966. Ve snímku Persona excelují herečky Liv Ullmannová a Bibi Anderssonová. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. ČT2 vysílá film ve švédském znění s titulky v pondělí 18. 6. 2012 od 20:50.
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psychiky, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - „persony“ se však stane jen dočasným přijetím jiné role.
Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idol a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby.
Autorská umělecká výpověď, která mohla vzniknout snad jen v šedesátých letech minulého století, otevírá brilantní surrealistický prolog, který nabízí obrovské množství výkladů, jež režisér rozehrává s pečlivostí a nedozírnou imaginací, aby vše vzápětí s přehledem smetl ze stolu. Zůstávají jen pocity a dohady.
Samotný film obsahuje několik snových scén, které jen těžko zařadíme do reálného děje. Taková jsou například noční setkání Almy a Elisabeth, kdy si obě ženy fascinovaně prohlížejí své tváře, nápadné svou podobností. I postava Elisabethina manžela přichází za Almou jakoby ze snu a v naprosto nereálných souvislostech, do kterých se zase vrací. Právě díky této neexistující hranici mezi fantazií a realitou může divák v tomto vidět jakýsi sen rozpolcené bytosti, která bojuje se svými dvěma tvářemi, aby se v závěru spojila v jedinou.
Načrtnutí počátku krize, její jádro a závěrečná katarze s chytrou pointou disponuje přes složitou mozaikovitou formu jasnou a přehlednou dějovou linkou, která může pro někoho znamenat intelektuální požitek, ale pro druhého formálně dokonalý a únavný stereotyp.
Persona – režie Ingmar Bergman. V hlavních ženských rolích Bibi Anderssonová v roli Almy a Liv Ullmannová jako Elisabeth. Originální název: Persona – Stopáž: 80 minut – Rok výroby 1966 /Švédsko/.
