Kampaň MeToo vygradovala debatu o postavení žen ve společnosti, i když v českých krajích ne s takovou intenzitou jako třeba ve Spojených státech. V tomto kontextu – ačkoliv zároveň nezávisle na něm – vyšla nová kniha Petry Hůlové. Ve Stručných dějinách Hnutí popisuje společnost ovládanou ženami z pohledu bachařky v jednom z převýchovných táborů pro muže. Podle spisovatelky není její dystopický román kritikou feminismu ani obžalobou mužů, má být podnětem k diskusi o rovnosti pohlaví.
Děj románu je neurčitě zasazen do Česka v nespecifikované, ale zřejmě ne příliš daleké budoucnosti. Do doby, kdy se už ženskému hnutí v nemalé části světa podařilo – a neobešlo se to bez radikálnosti a násilí – vybudovat systém, v němž zevnějšek nehraje roli a sexualita se stala jakýmsi muzejním exponátem.
Muži nedobrovolně – ovšem někteří i dobrovolně – podstupují převýchovu, na jejímž konci budou schopni milovat každou ženu, bez ohledu na její věk nebo půvab. Pod dohledem lektorek (bachařek, chcete-li) se jim kýžené změny podaří dosáhnout třeba řízenou onanií nad plakáty starých (či) nemocných žen. Násilí a elektrošoky jsou až poslední možností, ujišťuje Věra, jedna z lektorek a zapisovatelka Stručných dějin Hnutí.
„Hnutí vychází z myšlenky, že v naší společnosti je vnějšku ženy přisuzována o dost větší hodnota než vnějšku muže. Když to zjednoduším: Pokud ženská není mladá ani hezká, je to u ní větší problém než u chlapa, což je smutné i v tom smyslu, že, myslím si, ženské mají mnohem menší důvod na sobě intelektuálně makat, protože se to ve výsledku nevyplácí takovým způsobem jako u chlapů,“ domnívá se Hůlová.
Příručka pro ženský režim
Ženy v knihách Petry Hůlové jsou nosnými postavami, ať už autorka píše o jejich niternostech (Umělohmotný třípokoj, Macocha), nebo jejich prostřednictvím nahlíží společnost (Strážci občanského dobra, Čechy, země zaslíbená a koneckonců i debut Paměť mojí babičce), to vše často s ironickým podtónem.
Ve svém nejnovějším titulu, na rozdíl od předchozích románů, nenechá čtenáře hlavní hrdinku poznat osobněji. I když se něco málo dozví i o Věřině životě, kniha především zůstává tím, co naznačuje názvem – jakousi příručkou pro život v ženském režimu.
Sama autorka Stručné dějiny Hnutí označuje za feministickou dystopii, která se ale dystopickému žánru v lecčems vymyká. „Pro dystopii je typické jasné rozdělení dobra a zla. Outsider je většinou ten dobrý, systém ten špatný a příběh je vyprávěn zezdola, člověkem bitým systémem. Tady je vypravěčkou spokojená představitelka ideologického mainstreamu,“ upozorňuje Hůlová.
Konec má upozornit na začátek
Muže pod ženskou nadvládou internoval už v osmdesátých letech Vladimír Páral v románu Země žen. Ve filmu Sexmise muži dokonce téměř vymřeli. Zatímco polská komedie i Páralova próza jsou především alegorií totality a končí smířlivě, kniha Petry Hůlové chce spíše vyvolat konfrontaci.
„Už jsem se o tohle téma pokoušela jednou,“ přiznává spisovatelka, „ale když jsem text dávala číst několika lidem, řekli mi: ‚Ta kniha je o tom, že každá dobrá myšlenka, když se realizuje do důsledků, skončí jako totalita.‘ Což nebyl záměr.“
Hůlová připouští, že někteří čtenáři Stručné dějiny Hnutí pochopí přesto jako vzkaz, že feminismus je v podstatě totalitní a může vést „k ošklivým koncům“. Podstatnější je ale podle ní nevidět jen výsledek, nýbrž pídit se spíše po příčinách, které k němu vedly.
„To jsou věci, které mě zajímají. Souvisí s nerovností, s orientací na vnějšek, na mládí. Tyto věci jsou v nás hluboko zakořeněné, myslím si, že mají biologické kořeny, a je těžké s nimi hnout,“ obává se Hůlová. „V knize mi šlo o to tyhle způsoby reflektovat.“
Fakt, že svou knihu začala psát krátce před začátkem kampaně MeToo, považuje za důkaz, že téma postavení žen zkrátka visí ve vzduchu. V souvislosti se sexuálním obtěžováním, jemuž jsou vystavovány, rovnými příležitostmi i využíváním sex-appealu v reklamní branži. „Ženské tělo slouží k prodeji krámů, to rozhodně není důstojné,“ podotýká Hůlová.
„Převychovat“ potřebují i ženy
A jsou to ženy, kdo v takových reklamách účinkují, čímž k nim dávají souhlas. Spisovatelka proto v knize sahá do svědomí i jim. „Je potřeba také reflexe ze strany žen. Jakým způsobem zacházím se svým vnějškem? Je to něco, co někdy používám? A jak?“ měly by se podle ní ženy ptát samy sebe.
V Hnutí končí na převýchově i ony, aby si uvědomily, že pokud si odpustí potřebu se krášlit, nota bene kvůli tomu, aby se přiblížily ideálům nalajnovaným muži, tím více času jim zbude na rozvíjení své osobnosti či dovedností. Proti pravidlům Hnutí jsou šaty i make-up, o plastických operacích ani nemluvě, všichni se oblékají do uniformně bezpohlavních teplákovek.
„Ta kniha není o odsouzení feminismu ani neříkám, že chlapy je třeba předělat. Ta kniha je o určitém klinči, ve kterém se nacházíme. V klinči částečně kulturním, zčásti biologickém – a já se ptám: Pokud nechceme jít extrémní cestou, co jiného je s tím možné dělat? Máme tu určitou problematickou situaci, jak jinak ji tedy budeme řešit,“ shrnuje Petra Hůlová, co by ráda, aby si čtenáři ze Stručných dějin Hnutí odnesli.
