„Anno, kde je Anders? Tak řekni, Anno, kde je Anders?“ Naléhavý hlas, plný strachu a úzkosti, se odráží od bledé tváře zřejmě umírající ženy, jejíž život připomíná už jen tenký pramínek krve, zasychající v koutku úst. Tak kde ten Anders k čertu je, ptáte se spolu s ním (a prvním záběrem tohoto spektáklu)? A dlužno podotknout, že ani po následujících devadesáti šesti minutách - kdy zjistíte, že jste nešli na avizovaný horor, ale spíše na komorní psychodrama a že ani populární hvězda severu Noomi Rapaceová nemůže (aniž by to diváka prudilo) odehrát celý hlavní part jen s jedním výrazem - nebudete o mnoho blíže jednoznačné odpovědi.
Babycall tu totiž evidentně není proto, aby někomu dával nějaké odpovědi, ale proto, aby pokládal záludné otázky, jež vám udělají další díru do hlavy, kudy pak do vás celou dobu vhání falešný luft. Kdo takhle potřebuje občas provětrat, může to brát jako očistnou hygienu. Ale komu vadí, když je mu vyprávěn příběh, který nikdy přesně neřekne, jak to bylo, ale dává zcela jasně najevo, že to rozhodně nebylo tak, jak jste to právě viděli, tomu může po půldruhé hodině takové masáže v hlavě cuknout tak, že půjde někoho zabít (nejlépe scenáristu), čímž by se dotyčný opus možná konečně dostal zpátky do žánru.
Ale řekněme si pro pořádek, s jakými kartami se tu vlastně hraje. Na první pohled je všechno jasné a zdá se, že žádná z nich není cinknutá. Vyděšená, nezřídka hysterická a předchozími událostmi poničená Anna pod dohledem sociální služby prchá před svým agresivním mužem a stěhuje do nového bytu se svým malým synkem Andersen, takto zamlklým klukem, který se nejčastěji dívá do země a s nikým toho moc nenamluví. A nikdo se mu nemůže divit, protože kdyby se vás pokusil zabít vlastní táta (tak jako jeho), taky byste si už nikdy s nikým jen tak bezstarostně nepokecali. A také nemůžete mít za zlé Anně, že by Anderse nejraději vůbec nepouštěla do školy a v noci s ním spala v jedné posteli. A protože to takhle nejde, pořídila si takzvanou chůvičku, jednoduchou vysílačku zvanou Babycall, ze které slyší, co se děje v Andersově pokoji, když tam ona zrovna není, protože musí třeba na malou.
Pořízení Babycallu má dva zásadní efekty. Jednak se díky tomu seznámila s nesmělým prodavačem z elektra Helgem (jenž se zdá být možná jedinou normální a reálně žijící figurou tohoto příběhu a který by s ní, na rozdíl od Anderse, spal v jedné posteli docela rád) – a pak je každému jasné, že jednoho dne (nejlépe však v noci) zaslechne Anna z téhle krabičky zlověstné zvuky, které dají události do pohybu. To, že vám k tomu neříkám nic bližšího, neznamená, že jsem tak mazaně obezřetný, protože nechci spoilerovat a vyzradit pointu, ale já skutečně, ale opravdu skutečně nevím(!), odkud se tyhle zvuky berou a co (kromě toho, že je někdo hodně v hajzlu) mají znamenat. Jediné, co je jasné a nějakou dobu ve vás bude zanechávat mírně mrazivý pocit, je fakt, že něco pěkně hnusného se musí odehrávat ve vzdálenosti padesát metrů od vyplašené Anny, neboť z větší vzdálenosti již chůvička signál, kterým se kdosi nabořil na její kanál, nezachytí.
S touhle hustou výchozí situací by se dalo docela dobře dál pracovat, ať už ke skutečně hororovému formátu nebo třeba směrem k psychothrilleru, ale to by tvůrcům nesměla připadat jako příliš standardní a triviální, takže se mohutně rozpřáhli a hodili do klasické narace vidle, jimiž ji zkomplikovali tak, že přestává být srozumitelná a smysluplná. Způsobili tím totiž, že nakonec (téměř) nic z toho, co jste sledovali, zřejmě není reálné, flashbacky, retro a reál začínají být nerozeznatelné, sen a skutečnost zaměnitelné a smysl toho všeho nepostižitelný, neboť začne z příběhu nenávratně unikat jako pára z papiňáku.
Otázky, na které nelze najít jednoznačnou odpověď, se před vámi valí jako pouštní bouře, která zvedá dusivou bariéru zteřelého prachu do neprůhledného víru obsedantních psychóz, neexistujících životů a recyklovaných tragédií, kdy jedinou jistotou zůstává krabice popcornu, kterou křečovitě držíte na klíně. Otazníky přibývají, kumulují se a proplétají, charaktery postav se nečekaně mění, některé se náhle a nevysvětlitelně objeví ve zřejmě zásadní scéně a pak navždy zmizí, možná neexistující děti si předávají své modřiny a nikdo, včetně Anny, která si na začátku nasadí jeden obličej, který pak už nesundá, vám nepomůže a nenapoví.
Ze srozumitelného a slibně založeného příběhu, který mohl být jako žánrovka efektně rozvinut, se stává bizarní intelektuální cvičení, za nímž tušíte něco jako docela zajímavý film. Přiznávám se k tomu, že když mám pocit, že jsem místo předloženého mohl sledovat docela zajímavý film, tak mě to nestimuluje k žádné pronikavé intelektuální aktivitě, ale irituje a přímočaře vede k sice primitivní, ale zároveň legitimní otázce: Proč jsem to (za peníze, co jsem vrazil do vstupenky) ksakru nedostal?!
Zřejmě nejlépe by na tuto otázku mohl odpovědět dánský režisér a scenárista Babycallu Pål Sletaune, který zrovna není po ruce. A tak, s vědomím, že se svými třemi dosavadními filmy objel docela úspěšně renomované festivaly v Cannes, Benátkách a Torontu, si dovolím spekulaci, že se prostě rozhodl netočit divácky vděčné mainstreamové žánrovky, ale artové, festivalové kousky, které multiplexem sice jen tiše prošumí, ale z festivalové projekce možná vydojí třeba i standing ovation (o nějako té ceně nemluvě). V jeho aranžmá nabízí Babycall slušně dusnou atmosféru bezútěšné šedi, působivě utrápenou Noomi Rapaceovou (alias Lisbeth z Larssonova Milénia), která vidí věci, jež se nestaly, pár náznaků napětí a spoustu dialogů o ničem, něco nudy a příval koncentrované úzkosti – a také pocit, že se pořád nemůže rozhodnout, zda to, co točí, má být mysteriózní psychothriller, nebo sociální drama.
Sletauneův složitě pointovaný projekt, v němž Babycall nehraje zdaleka takovou roli, jako by jeden čekal, když už tvoří titulek filmu, si vystačí jen s několika postavami, které tak nějak bezcílně bloumají svými zmařovanými životy-neživoty. Někteří totiž již zřejmě zemřeli, jiní právě umírají nebo se chystají zemřít, ale nikdo z nich vám nakonec nepřipadne natolik sympatický, aby vám to trhalo žíly. A to není dobře, stejně jako fakt, že když už se ve složité struktuře snímku dopracujete k něčemu, co dává smysl, ztrácí smysl to, co bylo předtím.
Možná je smysl Babycallu v tom, že žádný smysl nemá, což je stravující zjištění, oscilující mezi Kierkegaardem, chytrou horákyní a stále sílícím pocitem vyautovaného diváka, že někdy je lepší ho rovnou nehledat.
BABYCALL. Norsko, Švédsko, Německo 2011, 96 min., české titulky, od 15 let, 2D. Scénář a režie: Pål Sletaune. Kamera: John Andrea Andersen. Hudba: Fernando Velázquez. Hrají: Noomi Rapaceová (Anna), Kristoffer Joner (Helge), Vetle Qvenild Werring (Anders), Stig R. Amdam (Ole), Maria Bocková (Grete). V kinech od 10. ledna 2013.
