Praha - Nakladatelství Mladá fronta v těchto dnech vydává knihu Viery Groznerové Symetrie života. Autorka v ní hledá mezi spoustou bolestných otázek odpovědi, které sice tušíme, možná i důvěrně známe z vlastních životů, ale odmítáme si je přiznat. Musí se s dědictvím holocaustu vyrovnávat i ti, kteří se narodili po válce? Je možné prožít celý život s mužem, s nímž se v mládí rozvedete? Jakou cenu zaplatíte za minulost, kterou jste nemohli ovlivnit? A za chyby, které jste udělali vy sami?
Viera Groznerová se narodila 20. května 1951 v Žilině jako třetí dcera Jana a Edity Mahrerových. Její rodiče zázrakem přežili holocaust, ale v padesátých letech se na základě udání oba octli v komunistickém vězení. Neveselé dětství - poznamenané pohnutým osudem rodičů - prožívá Viera v rodinném domě v Rajci převážně s babičkou a sestrami. V srpnu 1967 odjíždí se sestrou Evou na prázdniny do Západního Německa, ale původně plánovaný krátký pobyt se změní ve startovní čáru do zcela nového života. Strýc oběma dívkám vyřizuje emigraci do Izraele.
Viera stráví krátký čas v kibucu, pak se usadí v Haifě a nastoupí na internátní gymnázium. V roce 1969 zamíří na rok do Londýna, kde pracuje jako au pair a učí se jazyk. Po návratu do Izraele potkává československého emigranta Jindřicha Groznera, za kterého se provdá.
Po úspěších v práci i osobním životě přicházejí menší i větší tragédie. Cosi však začíná převažovat. Projevuje se nesmírná životní vitalita, schopnost nepoddávat se a umění začínat znovu, navzdory osudu i sobě samé. Obtížné vyrovnávání se s minulostí a židovstvím je leitmotivem Vierčina života i této knihy.
Ukázka z knihy
„Nadopovala jsem se hrstí uklidňujících prášků a na rabinátu absolvovala ponižující ceremoniál rozvodu. V místnosti byli tři rabíni a můj muž. Jindra se postavil proti mně a pronesl předepsanou formuli: Zapuzuji tě, ženo! Odešla jsem a zase se musela vrátit, abych znovu vyslechla větu, kterou mě můj zákonitý manžel zavrhuje. A pak znovu: vyjít, vrátit se, vyjít, vrátit se. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, jestli se dá ze smutku umřít. Tehdy, v den rozvodu, jsem dospěla k názoru, že ano. Muž, který mne právě zapudil a vydědil, mi předem zařídil v hotelu apartmá, abych nemusela rovnou zpátky do života, abych se měla kde skrýt a vyplakat. Rozvod mi uštědřil velmi bolavou lekci.“
