Před 150 lety, 4. července 1865, vyšla v Británii poprvé kniha Alenka v říši divů od Lewise Carrolla. Příběh malé Alenky, která se králičí dírou propadne do snového světa plného bizarních bytostí, od té doby oživuje fantazii dětí i dospělých a inspiruje zástupy umělců, mimo jiné Jana Švankmajera nebo Walta Disneyho.
Lewis Carroll, vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson, byl anglický matematik, logik
a fotograf. Už od mládí se věnoval také psaní povídek a básní, jež publikoval v časopisech. V roce 1861 se stal jáhnem anglikánské církve, ovšem knězem nikdy vysvěcen nebyl, částečně pro těžkou vadu řeči. Ta mu ztěžovala i výuku na univerzitě, proto utíkal do společnosti malých dětí a příběhů, které si vymýšlel.
Představivost a nonsens
Inspiraci ke své slavné knize Dodgson údajně dostal během plavby po Temži, kterou v létě 1862 absolvoval se svým přítelem a třemi dcerami svého nadřízeného, děkana Henryho Liddella. Právě desetiletá Alice Liddellová má být předobrazem hlavní hrdinky příběhu, který později vydal pod pseudonymem Lewis Carroll.
Knihy Alenka v říši divů (1865) a pokračování Alenka za zrcadlem (1872) dodnes patří mezi nejpopulárnější dětské příběhy a své příznivce mají i mezi dospělými čtenáři. Důvodem je zřejmě přelomová podoba dětské literatury, která cílí především na představivost. Zdrojem nepolevující obliby je také nonsensová poezie, kouzlo jazykového nesmyslu, které vede
až k surrealistům a dalším literárním experimentům dvacátého věku.
Alenčin syndrom
Kromě říše fantazie Alenka pronikla i do říše vědy. Situace, kdy se může zmenšit či zvětšit, zrodila psychologický pojem, tzv. Alenčin syndrom. Označuje se tak narušené vnímání velikosti vlastního těla nebo okolního světa, které se projevuje u malých dětí.
„Alenčina dobrodružství v kraji divů zásadně proměnila dosavadní charakter literatury adresované dětskému čtenáři. Namísto mravokárného poučování, obvykle v duchu křesťanské morálky, nabídla fantastický svět apelující v první řadě na představivost, která dítě dokázala neodolatelným způsobem odpoutat od mnohdy strohých faktů viktoriánského života,“ říká anglista Zdeněk Beran z Filozofické fakulty UK.
Přitažlivost knížek souvisí též s autorovou profesí matematika a logika. „Charles Lutwidge Dodgson alias Lewis Carroll si uvědomoval, že jazyk není logická soustava znaků, a pokud bychom chtěli jazyk podřídit zákonům logiky, vznikne cosi neméně fantastického, jazykový nesmysl, nonsens,“ říká Zdeněk Beran. „V jeho textech soupeří logično s nelogičnem, empirie s fantasknem, zdravý rozum s bizarně šílenými situacemi.“
Doboví čtenáři měli jazykové hříčky ve velké oblibě, ale Carroll jde ve svých knihách dál, provádí de facto sondu do lidského podvědomí, vždyť oba Alenčiny příběhy jsou prezentovány jako sny. Hlavní postavou je neustále ohromená Alenka, která ovšem rázně řeší fantazijní zápletky způsobené půvabnými obyvateli říše divů (Paželv, Žvahlav, kočka Šklíba, Houseňák, Kloboučník, Noh, Orlík, Blboun, Tlachapoud a další).
Skvělé „nemožné“ překlady
Alenka v říši divů vychází i v češtině ve stále nových vydáních. Katalog Národní knihovny eviduje tři desítky českých vydání knížky od toho prvního z roku 1931 v překladu Jaroslava Císaře. V témže roce vyšel příběh u jiného nakladatele znovu v Císařově překladu, brzy následovaný pokračováním Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Společně příběhy vyšly v roce 1949. Následovala vydání v překladu Hany a Aloyse Skoumalových, jež vyšla do konce 80. let čtyřikrát. Po roce 1989 vyšly příběhy česky dvacetkrát, některé jsou překlady převyprávěných verzí originálu; jinak většinou vycházejí z díla Skoumalových. O tom, který překlad je lepší, se milovníci textu přou. Překlad nonsensových textů je náročný a podle některých v podstatě nemožný. Rukopis slavného díla, včetně autorových vlastních ilustrací, je v majetku Britského muzea.
Jefferson Airplane i Karel Zich
Carrollova obraznost měla nesmírný vliv na populární kulturu i literaturu. Od počátku dvacátého století Alenka inspirovala přes 30 filmových verzí, včetně slavné hororové variace Něco z Alenky od Jana Švankmajera. První Švankmajerův celovečerní snímek, který výmluvně demonstruje propojení reality a snu, českého filmaře celosvětově proslavil a učinil z něj pojem v oblasti experimentální animace.
Pohádkovou klasiku v padesátých letech oživili také animátoři studia Disney. Nedávnou zahraniční filmovou verzí Alenky je stejnojmenný film Tima Burtona z roku 2010 s Johnem Deppem. Alenka v něm už není malou dívenkou, nýbrž vzpurnou budoucí nevěstou, která uteče z oslav nedobrovolných zásnub.
Pozoruhodnou divadelní adaptaci uvedlo v roce 2003 Pražské komorní divadlo pod názvem Alenka v kraji divů. A před dvěma týdny jej premiérově uvedlo Slovácké divadlo
v Uherském Hradišti, v režii Jana Antonína Pitínského: „Inscenace působí i výchovně: dbejte o své děti, nebo vám zmizí za zrcadlo či propadnou králičí dírou.“
V šedesátých letech se Alenka šťastně svezla na vlně psychedelické kultury. Za všechny vlasaté čtenáře vypovídá píseň White Rabbit (Bílý králík) od Jefferson Airplane. Kniha pronikla i do české popmusic, písní o Alence dojímal své fanynky svého času Karel Zich.
A inspiruje i taneční tvůrce, Anglický královský balet má na repertoáru choreografii Christophera Wheeldona, kterou mohli v kině vidět i čeští diváci.
