O umění, o současné Číně i uprchlické krizi mluvil čínský umělec Aj Wej-wej na setkání v Národní technické knihovně. Pojítkem všech těchto tří témat je podle něj globalizace, tím spíše je důležitá moc jednotlivce. Setkání s Aj Wej-wejem v přímém přenosu vysílal web ČT24. Záznam najdete v tomto článku.
Aj Wej-wej přijel do Prahy v souvislosti s monumentální instalací, kterou vytvořil přímo pro Národní galerii. Debata s tímto umělcem, který patří k nejvýznamnějším současným uměleckým osobnostem, byla součástí doprovodného programu. Účastnili se jí také sběratelka uměleckých děl Francesca von Habsburg, bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt a sinoložka Olga Lomová.
Wej-Wej vystavoval ve významných evropských galeriích. V současnosti žije střídavě v Berlíně a v Pekingu, přestože se svou tvorbou stal nepřítelem čínské vlády, kterou přímo i nepřímo kritizuje. Jeho díla vždy reagují na aktuální politická a společenská témata, poslední dva roky se zaměřuje na uprchlickou krizi. Nejen k ní se vyjádřil i během svého setkání s veřejností v Národní technické knihovně.
Přečtěte si přepis debaty (redakčně kráceno), celý záznam lze přehrát v následujícím videu:
O uprchlické krizi: globalizace a moc
„Jako umělec mám velké štěstí. Mohu se angažovat v různých oblastech, které se týkají lidských práv, lidské důstojnosti. A jako jednotlivec jsem věnoval velké úsilí, abych zjistil, co se skutečně děje.
Pokud se jedná o situaci s uprchlíky, zabýval jsem se touto otázkou více než rok. Snažil jsem se pochopit politickou situaci a také historii, a to z globálního hlediska. Když hovoříme o uprchlících, není to prostě jenom nějaké označení člověka, který ztratil domov, protože tam třeba právě probíhá válka. Je to otázka celé lidské historie.
Vytvořil jsem dokonce na toto téma film, který se jmenuje Lidský proud, zabývá se více než 40 uprchlickými tábory. Osobně jsem navštívil více uprchlických táborů než pracovníci OSN, hovořil jsem se stovkami lidí v táborech v Gaze, Mexiku, v Afghánistánu, Iráku nebo ve Francii.
Uprchlická situace není jen otázkou regionálního konfliktu, v poslední době je spojena spíše s globalizací. Jedná se o velice složitou otázku, do níž vstupuje moc, struktura. Vidíte, že po světě je stále větší počet subjektů, které chtějí mít stále větší a větší zisk, cíleně destabilizují, vytvářejí konflikty. Tyto konflikty prospívají některým zvláštním zájmům, ale většina lidí se stává jejich oběťmi.
Domnívám se, že je to obtížná otázka ve vztahu ke globálnímu politickému vývoji, ale jako jednotlivec mám stále velkou moc, a to díky internetu. Více než kdy dříve si uvědomujeme, že moci se nedá věřit, a stavíme se globálním autoritám.
Máme tu zavedenou evropskou kulturu, ale přesto není schopna čelit těmto výzvám. Když vidíme podmínky, v jakých uprchlíci žijí, vidíme tu jistou paralýzu. Lidé nejsou schopni správného úsudu, lidská práva jsou velký problém. Nejen v Rusku nebo v Číně, lidská práva jsou všude stejná, protože hodnoty lidskosti platí všude stejně.
Žijeme ve světě, který je podle mého názoru velice nebezpečný. Evropská a západní společnost má však stále velkou možnost přežít a - a něco změnit. Žijeme ve skutečně složitém světě, někdy si člověk připadá bezmocný, ale svět se skládá z jednotlivců, takže musíme věřit v moc jednoho skutku.“
O Číně: Čína je sen Západu
„Čína je obtížná země, je potřeba vědět, jaká byla a je. Těžko se o ní mluví a ještě obtížněji se hovoří o tom, kde bude v nadcházejících letech. Je potřeba nějakým způsobem věci měřit, ale jak najít měřítko?
Sochař, fotograf, konceptualista a autor instalací, také spoluautor Ptačího hnízda, olympijského stadionu pro hry v Pekingu 2008 (od stavby se později distancoval).
Politický aktivista, zastánce svobody slova a fungování práva; v roce 2011 byl uvězněn, bez soudu strávil za mřížemi téměř tři měsíce, propuštěn byl po mezinárodních protestech, dostal ale pokutu ve výši 58 milionů korun za údajné daňové podvody, úřady mu rovněž zabavily cestovní pas, který získal zpět až v červenci 2015, poté odcestoval za rodinou do Berlína.
Své znalosti o Číně čerpám z generace mého otce. Můj otec byl básník, studoval v Paříži ve 30. letech 20. století, vrátil se jako umělec, poté šel okamžitě do vězení, kde se stal básníkem. Vězení je dobré místo, kde začít psát básně. A když ho propustili, stal se opravdu slavným. To bylo ještě předtím, než komunisté převzali moc. Řada členů komunistické strany ho dokonce četla, protože se domnívali, že je skutečný bojovník, takže v roce 1949 se stal jakýmsi budovatelem nového národa.
Roku 1957 se situace změnila, začali ho kritizovat jako umělce. A v roce 1957 jsem se narodil, tzn. v době, kdy mému otci už bylo zakázáno publikovat. V nadcházejících letech byl poslán do města nejvzdálenějšího od Pekingu, byla to v podstatě poušť, a během kulturní revoluce tvrdě pracoval, čistil veřejné záchodky. Za takových podmínek jsem vyrůstal.
V roce 1976 zemřel Mao Ce-tung, můj otec mohl opět začít psát básně. Já odjel v 80. letech do USA, do školy jsem ale chodil jen půl roku, když musíte platit školné v New Yorku, není to tak snadné. Musel jsem opustit univerzitu a začít se živit sám. Vlastně jsem měl štěstí, že jsem studium nedokončil. Ve Spojených státech se setkáváte se skutečně brutální formou kapitalismu, necítím se toho součástí.
V USA jsem žil 12 let, v zásadě jsem nic moc nedělal, chodil jsem do galerií, muzeí a sledoval jsem umění. Pak jsem se vrátil do Pekingu, přestože když jsem z Číny odjel, domníval jsem se, že už se nikdy nevrátím. Říkal jsem si, že Peking není mé město, ačkoli jsem se tam narodil. Ale otec umíral a zanedlouho nato zemřel. Nevěděl jsem, co mám v Číně dělat, a tak jsem začal chodit na trh se starožitnostmi, kde jsem objevil svět, který existoval dávno před komunisty, svět Číny s obrovskou historií.
Situace v Číně se od té doby změnila, vidím obrovský pokrok. Když jste pár dní pryč, pomalu pak netrefíte domů, nenajdete cestu. Město se vyvíjí tak rychle. Je to důsledek globalizace a také toho, že západní země potřebují nový trh práce i spotřebitelský trh. Najednou je možné vytvářet obrovské věci, protože třicet čtyřicet let v Číně chyběl veškerý materiální život a tato země je obrovská.
Pro Západ je to jako sen. A Číňané se snaží zbohatnout. Obětují úplně všechno. V posledních letech si ale lidé začali uvědomovat, že Čína musí skoncovat s rychlým vývojem, protože za to platí velkou cenu - každý aspekt života se potýká s problémy.“
