Příběh o potřebě porozumět si, o vzdoru a především o osamělosti, která je ochrannou slupkou zranitelnosti. Žádné romantické setkání dvou lidí, ale křesání naděje, v jejíž křehkosti jsou už obsaženy tragické konce. Psychologické drama Adelheid režiséra Františka Vláčila podle stejnojmenné novely Vladimíra Körnera vysílá ČT2 ve 20:55 v rámci cyklu Velikáni filmu.
S Körnerem nespolupracoval Vláčil poprvé. Adelheid měla premiéru v roce 1969, kdy už měl režisér za sebou mimo jiné tři historická dramata – Ďáblovu past, Markétu Lazarovou a Údolí včel. Poslední jmenovaný snímek (diváci ČT jej měli možnost vidět 9. 1. právě v cyklu Velikáni filmu) vznikl také podle Körnerovy předlohy.
Do jedné z hlavních rolí obsadil Vláčil Petra Čepka, i když si prý typově představoval někoho jiného, ale svým výkonem jej přesvědčil natolik, že pro svůj další, první barevný film – Adelheid – už s jeho obsazením počítal. K nelibosti autora předlohy a spoluautora scénáře Vladimíra Körnera, který v rozhovoru pro Velikány filmu přiznal, že měl o podobě Viktora Chotovického původně poněkud jinou představu.
Vláčilův film se věrně drží předlohy, což podle Körnera snímku jen prospělo. Není tedy divu, že literární Adelheid stojí za přečtení stejně jako ta filmová za vidění. Podobně jako předchozí Vláčilovy jmenované snímky je příběhem odehrávajícím se v minulosti, na rozdíl od nich (Markéta Lazarová i Údolí včel se odehrává ve středověku, Ďáblova past v 18. století) je ale děj zasazen do historie poměrně nedávné.
Těsně po druhé světové válce přijíždí do severomoravského pohraničí Viktor Chotovický. Poručík spojenecké armády s podlomeným zdravím a solitér, kterého do divokých Sudet nepřivedla touha po dobrodružství, majetku ani pomstě. Nestojí o přimíchání se do místních bojůvek, ignoruje napjatou atmosféru, která probíjí vzduchem mezi Čechy a Němci čekajícími na odsun. Odlehlost vybydleného zámečku, který má spravovat poté, co byl zabrán místnímu nacistickému pohlavárovi, mu naopak vyhovuje.
Tichost prostupuje celým Vláčilovým filmem, i přes Bachovu a Beethovenovu hudbu. Přesněji tichost naplněná nevyrčeností – jistá užvaněnost místních četníků a později vojáků je v protikladu k mlčení německých žen, které sledují Viktora při cestě minovým polem, v úvodu, k málomluvnosti Viktora i k mlčení Adelheid (Emma Černá ve své - podle Körnera - životní roli), mladé Němky, která mu má na zámku vypomáhat. Adelheidino mlčení je tichým vzdorem vůči pokořitelům a její sporé německé věty jsou jen jeho jinou formou.
„Jsou věci, o kterých vůbec nemá cenu mluvit,“ říká nadstrážmistr (Jan Vostrčil) Viktorovi a vystihuje tím vlastně jeho vztah s Adelheid. Viktor ví, že to není tak dávno, co v domě žila, bavila se a možná byla šťastná se svou rodinou, ona ví, že on to ví, ale nebaví se o tom. Vlastní bolesti a příkoří, přestože nesdělitelné, je sbližují, ale nutně nemusí vyvolat vzájemnou důvěru.
Viktor v tom čase, kdy dnes neplatí to, co včera, kdy vše je plné nejistot, křivd a zmaru, hledá pevný bod a nachází ho v Adelheid, přestože v jejím chladném, hrdém odstupu si náznaky, že jeho snahu chce chápat, může jen domýšlet. Každý z nich mluví jinou řečí, vzájemné porozumění ale beztak nezávisí na slovech, ale na mlčenlivém zápasu s tím, co je v nich i kolem nich. Bohužel to, co je pro jednoho z nich nadějí, je pro druhého jejím koncem…
Adelheid - 1969; režie: František Vláčil; kamera: František Uldrich; scénář: Vladimír Körner a František Vláčil; hrají: Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Pavel Landovský, Jana Krupičková, Bohumil Vávra.
