Začaly to Klarinety. Úplně na začátku divadla, které v průběhu let zažilo své silné okamžiky, ale také ty slabší, stál Jiří Suchý spolu s Helenou Philippovou, Ivanem Vyskočilem a Vladimírem Vodičkou. Devátého prosince roku 1958 otevírali inscenací Kdyby tisíc klarinetů prostor malý, ale útulný a nápaditý. Sálu vtiskl charakteristickou podobu s pruhovanými tapetami Jiří Suchý a s ostatními spoluzakladateli mu do vínku dali tvořivost a nekonvenčnost. O rok později se k činohernímu souboru připojil Ladislav Fialka se svou pantomimickou skupinou. Oba divadelní žánry vedle sebe existovaly až do roku 1991, kdy Ladislav Fialka zemřel.
Grossman, Havel i Schorm
S příchodem režiséra Jana Grossmana, scénografa Libora Fáry a kulisáka, později dramaturga a dramatika Václava Havla na počátku 60. let začala tato scéna rozvíjet českou podobu absurdního divadla. Světovou premiéru tu měly Havlovy hry Zahradní slavnost a Vyrozumění. Mezi nezapomenutelné inscenace z tohoto období patří i Jarryho Král Ubu a Kafkův Proces. V roce 1968 museli Grossman a Havel odejít, přesto se v 70. a 80. letech podařilo, že v divadle našli útočiště někteří filmoví režiséři české nové vlny, jimž normalizační praktiky znemožnily natáčet. Byl to především Evald Schorm, který tu od roku 1976 vytvořil řadu vynikajících inscenací, mezi něž bezesporu patří Shakespearův Hamlet a Macbeth, dále Dostojevského Bratři Karamazovi či Confortésův Maratón.
Po listopadu 1989 se vrátil Grossman jako režisér a pozdější ředitel. Jeho inscenace jako Havlovo Largo desolato či Moliérův Don Juan se opět zařadily do zlatého fondu českého divadelnictví.
Doubravka Svobodová a Petr Lébl
Po jeho smrti v roce 1993 bylo jmenováno nové vedení, ředitelkou se stala Doubravka Svobodová a uměleckým šéfem Petr Lébl, jeden z nejtalentovanějších režisérů svébytné imaginace. Mezi jeho nejúspěšnější inscenace, které vznikly na půdě divadla Na zábradlí, patřily Genetovy Služky, Stroupežnického Naši furianti, Gogolův Revizor a Čechovovy hry Racek, Ivanov a Strýček Váňa. Patr Lébl v důsledku své vážné nemoci spáchal v roce 1999 sebevraždu. Po jeho dobrovolném odchodu ze života se v uměleckém vedení střídali dramatik a režisér Jan Antonín Pitínský, herec a režisér Jiří Ornest, dramaturgyně Ivana Slámová a dramatik a režisér Jiří Pokorný.
Doubravka Svobodová se od 1. ledna 2007 v uměleckých otázkách a dalším směřování divadla opírala o uměleckou radu ve složení: Igor Chmela (herec), Juraj Nvota (režisér), Jiří Ornest (režisér a herec) a Ivana Slámová (šéfdramaturg).
V roce 2010 se uměleckým šéfem stal David Czesany a divadlo šlo cestou tematických sezon, ve kterých se hledaly odpovědi na otázky Koho nebe přijme?, Čí je to město? nebo Nepřizpůsobiví?
Výročí se setkalo se střídáním sil i nastolením nové poetiky
V září 2013 odešla po 20 letech z postu ředitele Doubravka Svobodová, za jejíhož působení divadlo získalo řadu cen a hostovalo na předních festivalech doma i v zahraničí. Tuto sezonu otevřel tvůrčí tým z brněnské Reduty ve složení ředitel Petr Štědroň, umělecká šéfka Dora Viceníková a kmenový režisér Jan Mikulášek. Soubor má v programu rozvíjet poetiku inscenování nedivadelních textů, jakož i objevovat nové možnosti divadelního vyjadřování.
Quo vadis, Divadlo Na zábradlí?
Z historie divadla je patrné, že se mu v českém kontextu dostalo jisté výlučnosti. V České rebublice v podstatě existují dvě kategorie divadel. Do první bychom mohli zařadit tzv. repertoárová čili kamenná divadla, tzn., že existuje budova, ve které sídlí stálý soubor, který hraje různý světový i domácí repertoár. Jednotlivé sezony i inscenace se od sebe mohou diametrálně lišit podle momentálního uměleckého týmu, který se na konkrétním představení právě sešel.
Ve druhé kategorii se nacházejí soubory, které vznikly kolem nějaké tvůrčí osobnosti nebo na základě výrazného názoru a vyhraněné poetiky. Tato tvůrčí uskupení se povětšinou stěhují z jedné budovy do druhé, kde si ale zachovávají svůj originální, po většinou autorský rukopis.
Divadlo Na zábradlí snad jako jediné v ČR spadá pod obě tyto kategorie. Začalo jako autorské divadlo, ovšem s odchodem svých zakladatelů nezaniklo. V jeho prostorách se postupně vystřídalo několik souborů a mnoho tvůrčích osobností. Vznikly nazapomenutelné inscenace, ale i ty, které se fakt nepovedly, existovaly silné roky i období přešlapování a hledání dalších smysluplných cest. Zdi Divadla Na zábradlí však nikdy neopustil tvůčí duch, genius loci sem nikdy nevpustil nikoho, kdo by nechtěl hledat, tvořit a hovořit svým originálním způsobem.
Pětapadesáté výročí zastihlo divadlo právě v období zlomu, jedno tvůrčí uskupení střídá druhé. Příznivci Divadla Na zábradlí pochopitelně věří a doufají, že tvůrčí genius loci zůstane zachován a že soubor pod ředitelem Štědroňem a uměleckou šéfkou Viceníkovou a režisérem Mikoláškem přidá další významnou cihlu do tvůčím duchem prodchnutých zdí.
Takže nelze než dodat – Divadlo Na zábradlí, zlom vaz!
