Libor Hurda se živí kováním železných soch. Ať už je to třeba Anděl strážný či Čtenář Franze Kafky. Každá je originálem a většinou končí u soukromých investorů. Vyhledávaného uměleckého kováře přitom inspiruje hlavně prostor, ve kterém mají jeho díla stát. Za ně zákazníci zaplatí desítky tisíc korun. Výjimkou není ani socha za čtvrt milionu.
„Přijedu na místo, nafotím si to a podle toho, jestli je to exteriér nebo interiér, udělám návrhy a spolu s rozpočtem to zákazníkovi zašlu,“ vysvětluje Hurda svůj postup.
Všechny nápady pak rozkreslí, jak na papíře, tak v tabletu. „Poslední dobou se to překrývá. Dodělám jednu věc, druhá už je ve stadiu návrhu. A další je ve stadiu příprav do výroby.“
Dnes ho živí výhradně kování železných soch, začínal ale jako restaurátor. Pracoval tehdy pro památkáře. Vzpomíná, že v 90. letech se „všechno muselo po bolševikovi opravit“. Pracoval tak deset let, až si řekl, že je čas, aby zase někdo jednou opravoval něco po něm.
Čtyřmetrová plastika i drobné snubní prstýnky
Riskantní rozhodnutí se vyplatilo. Dnes mu zákazníci za jeho práci platí i desítky tisíc korun. Mezi jeho největší díla patří kinetická plastika. Na výšku má přes čtyři metry, na šířku tři. Občas se ale kovář pouští i do opačného extrému, do snubních prstýnků.
Někteří lidé považují sochy za odlitky. Za vším je ale práce s kladivem a kovadlinou. „Je to ze železa, není to z bronzu, akorát je povrchovka dotažená barvami,“ vysvětluje. Říká také, že jeho práce není o síle, ale o tom, jak ji využít. „Nemusíte být dvoumetrový fousatý kovář, stačí jenom vědět, kam praštit,“ dodává s nadhledem.
Po pětadvaceti letech podnikání si Hurda nejvíc cenní svobody, kterou díky tomu má. „To je největší hodnota, kterou můžeme mít. On si to někdo sice občas neuvědomuje, ale mě to naplňuje nejvíc. Že jsem svým pánem,“ zdůrazňuje.
