Ostrava - Úřady na Ostravsku zřejmě brzy čeká nápor nových žadatelů o práci. Dva z největších zaměstnavatelů v regionu se totiž stále potýkají s krizí a chystají propouštění. Těžební OKD už první plány zeštíhlení oznámila. Chce zavřít poslední šachtu na Frýdecko-Místecku - Důl Paskov a prodává koksovnu v Ostravě-Přívoze. Navíc omezí těžbu energetického uhlí, sníží počet zaměstnanců na povrchu a odstřihne část služeb dodavatelských firem. To ocelářský Evraz Vítkovice Steel zatím situaci řeší zastavováním výroby, ačkoliv se ví, že vedení největší ruské ocelárny chce svou českou divizi prodat. Moravskoslezskému regionu tak hrozí opravdu silný otřes.
„Dnes je situace složitější než v devadesátých letech. Tehdy horníci odcházeli díky státní pomoci velmi slušně zabezpečeni,“ vysvětluje ředitelka ostravské pobočky úřadu práce Yvona Jungová, proč může být dopad této vlny propouštění skutečně drtivý. Podle Jungové i v roce 2004, kdy bylo v kraji oproti dnešním 80 tisícům bez práce na sto deset tisíc lidí, byla situace příznivější. „Tehdy hodně propouštěl Mittal, lidé však odcházeli s vysokým odstupným, se kterým měli šanci začít dělat něco jiného,“ řekla Jungová. Teď podle ní trh práce není schopen absorbovat další propuštěné.
„Horníci teď v podstatě nemají naději získat práci někde jinde,“ potvrzuje slova úřednice odborový předák OKD Jaromír Pytlík. „Umím si představit, co mi na úřadě práce nabídnou, když řeknu, že je mi padesát a čtvrt století jsem fáral,“ obává se předák Dolu Paskov na Staříči Ivan Grossinger.
Jak dlouho jde prodávat se ztrátou?
Podle těžařů krizi v hornictví způsobil rozmach těžby břidlicového plynu ve Spojených státech, v jehož důsledku proudí do Evropy přebytky levného energetického uhlí. Ceny, za které se tak uhlí ze Staříče či Karviné bude ve třetím kvartále prodávat, spadnou v průměru o dalších osm procent níž než v kvartále druhém. Důl Paskov, který má ještě pětadvacet milionů vytěžitelného koksovatelného uhlí, je ztrátový. „Proděláváme na každé tuně, kterou vytěžíme,“ řekl generální ředitel OKD Ján Fabián. Dva a půl tisíce tamních zaměstnanců se tak právem strachuje o práci.
Ze všech stran jsou slyšet temné předpovědi pro region, jehož handicapem se stala jeho původní přednost - těžký průmysl. Bankrot jako Detroitu snad Ostravě nebo Karviné zatím nehrozí. Přesto se už teď dají vysledovat podobné příznaky závislosti na jednom odvětví, které se dostalo do krize. Tím nejviditelnějším je pokles počtu obyvatel a odliv mladých lidí.
Horníci se ale spíše obávají toho, že zbankrotuje společnost NWR, matka OKD. Horníkům z Paskova by se tak rozplynula i naděje na to, že dalších pár let přežijí v jedné ze tří posledních šachet v Karviné, a tedy i celém bývalém ostravsko-karvinském revíru, který ještě na počátku devadesátých let zaměstnával přes sto tisíc lidí. Dnes má OKD třináct tisíc zaměstnanců a je to největší soukromý zaměstnavatel v Moravskoslezském kraji. „Jestliže dluh NWR přesahuje čtyřnásobek jejího majetku, co můžeme čekat? Bankrot NWR by byl asi konec hornictví,“ řekl horník Ivan Grossinger.
Lavina a sociální výbuch
„Strhne se lavina propouštění, hrozí sociální výbuch,“ prohlásil sociolog Jan Keller. „Když jsou lidé zahnáni do kouta, jsou náchylní k radikálním řešením, protestům, násilí. Hrozí další odliv obyvatelstva, vylidňování, ghettoizace některých lokalit i vlna alkoholismu,“ potvrdil sociolog Jiří Siostrzonek. Zdůraznil, že lidé v okolí Ostravy jsou v rukou několika majitelů velkých továren, kteří mohou kdykoliv „stáhnout rolety“. „Ta situace může vést až k politické nestabilitě,“ řekl autor studie Industriální město v postindustriální společnosti Lubor Hruška-Tvrdý.
Krizový štáb
Radnice, hejtmanství, průmyslníci i odboráři volají po pomoci státu a vlády. O hrozícím propouštění v regionu jedná krajská tripartita, nový ministr průmyslu a obchodu Jiří Cienciala založil v Ostravě Krizový štáb, který má pomáhat krachujícím podnikům. Jednou z možností jsou například takzvané intervenční nákupy. V rámci těch by třeba ČEZ nekupoval uhlí z Kalifornie, ale ze Staříče nebo z Karviné. Ve hře je i snížení ceny za elektřinu ohroženým továrnám. Ty za proud údajně platí až 34krát víc než třeba v Německu. „Ten stav je neudržitelný. A teď je třeba primárně bránit tomu, aby neskončily i hutě. To by už nebylo obávaných třináct tisíc propuštěných, ale padesát tisíc,“ uvedl viceprezident Hospodářské komory Pavel Bartoš.
Zareagoval i centrální Úřad práce. „V Moravskoslezském kraji stoupá napětí a obavy z hromadného propouštění. Nechceme čekat, až to nastane, chceme být připraveni,“ prohlásila generální ředitelka Úřadu práce Marie Bílková při nedávné návštěvě Ostravy. Zároveň slíbila více lidí a peněz na projekty, které by měly novým nezaměstnaným pomoci.
Podle šéfky pracovního úřadu v Ostravě oficiálně zatím hrozí hromadné propouštění pouze v OKD - na Dole Paskov. Tam by mohlo přijít o práci přes dva a půl tisíce zaměstnanců. „Na jedno místo zaměstnance se nabalují další dvě v navazujících činnostech, takže počítáme, že bez příjmu by se mohlo najednou ocitnout až sedm a půl tisíce lidí,“ uvedla Jungová.
Dodala, že vedení OKK Koksoven i ruské vedení ocelárny Evraz zvěsti o hromadném propouštění odmítá. Koksovny jsou nicméně na prodej a Evraz opakovaně zastavil výrobu, protože nemá zakázky a další zboží na sklad už výrábět nechce. Pokud by se spojilo propouštění v šachtě OKD ve Staříči s ostravskou koksovnou a vítkovickým Evrazem, hrozilo by, že bez práce bude kolem třináct tisíc lidí.
Restrukturalizace pokračuje
Se svým dědictvím se Ostrava snaží vyrovnat už od počátku devadesátých let, kdy město začalo hledat nové využití pro původní oblasti těžkého průmyslu. Mimochodem od té doby šlo k zemi 463 důlních objektů. Příkladem úspěšného a efektivního využití uzavřených průmyslových provozů je Dolní oblast Vítkovice. Návštěvníci tam mají možnost prohlédnout si vysoké pece či interaktivní vědecko-technickou expozici v historické budově rozvodny U6. V plynojemu Gong se pak konají různé kulturní akce.
Další projekty na restrukturalizaci regionu už sice existují, rozvíjí se i vysoké školství a obory jako nanotechnologie, nejen podle místních je ale potřeba jít ještě dál: „Nestačí to. Problém je, že tu chybí hlavně dělnická místa,“ říká sociolog Siostrzonek. I proto mohla třeba automobilka Hyundai stavět v Nošovicích pod Beskydami za velmi výhodných podmínek. „Za tři roky jim ale končí daňové prázdniny. Už teď se proslýchá, že chtějí odejít,“ říká horník Ivan Grossinger. „Nakonec by tady nemuselo být ani třináct tisíc nezaměstnaných, ale třicet tisíc nebo i sto třicet tisíc,“ obává se Grossinger.
Kladno zažilo útlum těžby v 90. letech
Situace na Ostravsku ale bohužel není ničím novým. K postupnému útlumu těžby dochází v Evropě už od šedesátých let minulého století. V 90. letech si podobným vývojem prošlo středočeské Kladno, kde v roce 1996 zkrachovala hutní společnost Poldi. Z 6 000 zaměstnanců opustilo podnik během jediného roku 5 000 lidí. Za jediný rok kvůli tomu vyskočila tamní nezaměstnanost ze 4,1 na 9,2 %. Později navíc ukončily těžbu Českomoravské doly a o práci přišlo dalších 1 200 zaměstnanců – v roce 2003 tak bylo na Kladensku bez práce deset procent lidí.
Kladno má ale tu výhodu, že leží v blízkosti hlavního města. Praha mohla absorbovat velkou část nezaměstnaných, kteří sem teď za prací dojíždějí. Další propuštění pak našli uplatnění v nově vzniklých kladenských průmyslových zónách. Středočeské město na tom proto není tak špatně jako některé okresy na severu rovněž postižené rušením dolů. Na Mostecku například přesahuje nezaměstnanost 13 % a na Karvinsku atakuje 12 procent, zatímco na Kladensku byla v červenci přesně osmiprocentní.
V Evropě jsou nejznámější britské hornické stávky v 80. letech – ta nejdelší, proti uzavření dvacítky ztrátových dolů a propouštění, trvala bez úspěchu od března 1984 do dubna 1985. Tehdejší premiérka Margaret Thatcherová nicméně neustoupila a o práci přišly stovky tisíc lidí. Zatímco v roce 1985 pracovalo v dolech asi 200 tisíc horníků, tak dnes jich zůstává jen několik tisíc.
Pozitivní příklad: Nizozemský Limburg
Masivní propouštění horníků však postihlo i jiné evropské regiony. Příkladem může být nizozemská jihovýchodní provincie Limburg, kde dosáhl vrchol těžby v 60. letech minulého století – tehdy zaměstnával těžební průmysl čtvrtinu obyvatel regionu. V roce 1965 ovšem vláda rozhodla o ukončení těžby a o 11 let později zavřel brány poslední důl. O práci tehdy přišlo celkově na 75 tisíc lidí, buď přímo horníků, nebo lidí v návazných oborech. Nezaměstnaní navíc těžko sháněli práci, neboť jejich vzdělání a kvalifikace byly vztažené k těžbě.
V roce 1977 proto vznikla královská komise, která měla přijmout opatření ke snížení dopadů masivního propouštění v provincii. Komise navrhla tyto body: vytvoření dalších pracovních míst mimo již existujících chemických továren navázaných na doly a podpora nových průmyslových odvětví. K tomu sloužily dotace, státní garantované půjčky, ale také lepší infrastruktura, aby mohli lidé za prací snáze dojíždět mimo region. Stát také podporoval rekvalifikaci horníků. Ke snížení nezaměstnanosti měl přispět i přesun části státního aparátu z Haagu právě do provincie Limburg.
V roce 1982 pak místní vláda v provincii vsadila na turistický ruch: plán na podporu regionu měl čtyři pilíře – kongresovou turistiku, prázdninovou turistiku, vodní sporty a jednodenní výlety. Všechny tyto kroky se nakonec po letech ukázaly jako úspěšné, provincie se nestala zaostalým regionem, jak se někteří obávali, a nezaměstnanost je v ní už dokonce nižší než v celém Nizozemsku.
Dortmund vsadil na hi-tech a nanotechnologie
Podobně úspěšný příběh nabízí i německé město Dortmund, které dříve patřilo mezi největší průmyslová centra země. Jenomže těžba uhlí i výroba oceli se staly příliš drahé, těžký průmysl ve městě skončil a asi 70 tisíc lidí přišlo v 80. letech o práci. I tady se ale postupem času vytvořily tisíce pracovních míst v jiných oborech. Už v roce 1968 byla založena technická univerzita, kde v současnosti studuje skoro 30 tisíc studentů – např. IT obory studuje nejvíce mladých v Německu. V sousedství pak vzniklo i technologické centrum, kde se usídlily firmy zaměřené na biomedicínu nebo nanotechnologie – díky tomu vzniklo v Dortmundu také 8 500 pracovních míst, zejména pro vysoce kvalifikované pracovníky. A plánuje se ještě další technologický park pro hi-tech firmy.
Postupnou proměnu města charakterizují i místa dříve spjatá s těžkým průmyslem. Na místě dřívější ocelárny, která patřila k největším v Evropě, vzniklo jezero (Phoenixsee), na jehož březích vyrostlo luxusní bydlení. Památkově chráněná budova bývalého pivovaru byla zase za 50 milionů euro zrekonstruována a znovu otevřena jako centrum pro umělce. Podobný osud potkal i další průmyslové objekty, které se v rámci projektu Ruhr 2010 změnily v kulturní střediska - tehdy se celý region prezentoval jako hlavní město kultury EU.
Jenže i tak nová pracovní místa pro vysoce kvalifikované inženýry, lékaře nebo IT specialisty zatím nenahradila 70 tisíc propuštěných horníků nebo lidí z oceláren. Dosud se povedlo vytvořit asi 43 tisíc pracovních míst. „Proto dosahuje míra nezaměstnanosti v Dortmundu 13 procent a podobně vysoká zůstane i v budoucnu,“ uvedl pro Deutsche Welle pracovník římskokatolické charity Manfred von Kölln. Pro srovnání, v celém Německu nedosahuje míra nezaměstnanosti ani sedmi procent. Vedení města by ale chtělo srazit nezaměstnanost na deset procent.
Krach textilek postihl „francouzský Manchester“
Sociolog Jan Keller zase v ranním Interview Radiožurnálu upozornil na případ francouzského města Roubaix, což je stotisícové město ležící nedaleko Lile v nejbohatší části Paříže. Roubaix bylo dříve významným střediskem textilního průmyslu – přezdívalo se mu francouzský Manchester – jenže v 70. letech přišla krize a desítky továren zavřely. O práci přišlo asi 50 tisíc lidí a míra kriminality patřila k nejvyšším ve Francii. V dalších letech se pak do obnovy města nalily miliony eur – postavilo se i metro do Lile, aby mohli lidé snáze dojíždět do práce. I tak se ale nezaměstnanost drží poměrně vysoko. Přitom má Roubaix výhodnou polohu mezi Paříží, Bruselem a Londýnem.
Kam až může zajít závislost na jednom druhu průmyslu, ukazuje i americký Detroit. Ten je pevně svázán s automobilovým průmyslem, nedávno ale požádal o bankrotovou ochranu před věřiteli a město se postupně vylidňuje (soud bankrot zakázal). Boom automobilového průmyslu nastal v USA po druhé světové válce – v Detroitu žilo v 50. letech až 1,8 milionu lidí. Postupem času však přišel úpadek, automobilky přesouvaly výrobu jinam, navíc od 80. let čelily levnější a kvalitnější konkurenci z Japonska. Další úder pak zasadila hospodářská krize – ve státě Michigan, který má zhruba stejně obyvatel jako Česko, během ní zaniklo přes 900 tisíc pracovních míst. Americká vláda přitom půjčila automobilkám GM a Chrysler miliardy dolarů, aby krizi ustály a nemusely propouštět.
S rostoucí nezaměstnaností se ruku v ruce zhoršovala i sociální situace obyvatel a stoupala kriminalita. Dnes je Detroit v důsledku deindustrializace a vylidňování nejchudším americkým velkoměstem. Osmdesát tisíc domů je zcela prázdných – ve městě žije asi 700 tisíc lidí, přičemž třetina z nich pod hranicí chudoby. Americký prezident Barack Obama se navíc nechal slyšet, že město nemůže čekat na podporu federální vlády a musí spoléhat samo na sebe. Zároveň ale dodal, že situaci pozorně sleduje a je připraven s městem „úzce spolupracovat“.
