Praha – Zájem o kurzy vaření nebývale roste. Nejradši se Češi učí dělat bifteky. V zapomnění ale neupadla ani tradiční česká kuchyně. K naučení se přípravě chutného jídla lákají i televizní pořady profesionálů, které patří k nejsledovanějším. Návštěva restaurace začíná být zážitkem, za který mnozí neváhají zaplatit slušné peníze, stejně dobré pokrmy se pak snaží udělat i doma, pokud to nejde, kurz vaření je dobrou volbou.
Kurz vaření: Jak to funguje?
- Host si vybere kurz, který ho bude bavit.
- Dohodne si téma kurzu
- Vytvoří se čtyřchodové menu
- Recepty se nedávají, účastníci se je dozvědí až na samotném kurzu
- Návštěvník kurzu musí přijít včas, nic si s sebou nemusí nosit
Pro rady si chodí i kuchaři profesionálové
Převážně denní nebo půldenní kurzy navštěvují většinou kuchaři amatéři. Pro cenné rady si ale chodí i profesionálové, kterých je v kurzech tak třetina.
Hotovka, nebo minutka?
Křehčené kuřecí prso se zapečeným hermelínem není gastronomie, to je nýmandství.
„Jenom my jsme si zvykli rozdělovat jídlo na minutky a hotovky. Zákonitě si myslíme, že minutky jsou něco extra a hotovky jsou to, co musí být velmi laciné. Ono je to naopak. Ne nadarmo se říká: maso upeče každý trouba, ale pro omáčky se musíte narodit,“ říká Roman Vaněk, zakladatel Pražského kulinářského institutu.
Tradiční kuchyně stále žije a žít bude dál
Česká kuchyně začíná být stále populárnější, protože my ji podáváme způsobem tak, jak se vařila kdysi, používáme tradiční suroviny. Ze začátku si klienti mysleli, že českou kuchyni umějí, že svíčkovou umí uvařit každá maminka, každá babička, ale zjistili, že to není tak jednoduché.
Důležitá je technika, kvalitní suroviny a jednoduchost. Tedy to, z čeho česká kuchyně těžila kdysi. Na české talíře se například znovu vrací chřest. Zelenina, v jejímž pěstování bylo tehdy Československo prvorepublikovou velmocí.
Polévky, ve kterých stojí lžíce, nebo 12 knedlíků na talíři, to není nutné
„Dneska už není potřeba, aby vám v polívce stála lžíce, dneska už není potřeba dávat svíčkovou a koprovku do hlubokého talíře s dvanácti knedlíky. Tak to není, protož sedíme furt u počítačů, vozíme se v autech, strašně jsme zlenivěli. Musíme tomu tu gastronomii umět přizpůsobit,“ říká Roman Vaněk.
