Londýn – Největší překážkou řešení dluhové krize v eurozóně je Francie. Tvrdí to ve své analýze redaktor britského The Wall Street Journal (WSJ) Simon Nixon, který své tvrzení zakládá na slovech francouzského prezidenta Françoise Hollandea, jenž minulý týden pronesl na schůzce lídrů čtyř klíčových zemí eurozóny. Nixon tvrdí, že francouzský prezident potvrdil, že Francie nikdy neměla zájem na skutečné integraci Evropské unie a naopak upřednostňuje volné sdružení suverénních států.
Redaktor Simon Nixon ve svém článku uveřejněném na webu WSJ došel k přesvědčení, že se od nadcházejícího summitu EU v Bruselu nedá očekávat zásadní posun v řešení krize eurozóny. Nixon to dokládá na dvou odpovědích, které padly na zmíněné schůzce čtyř lídrů eurozóny v Římě. Vedle Hollandea se jí zúčastnila i německá kancléřka Angela Merkelová a dále premiéři Itálie a Španělska Mario Monti a Mariano Rajoy.
„Když dám peníze španělským bankám, tak já jsem sice německá kancléřka, ale nemám ponětí, čím se ty banky zabývají,“ reagovala Merkelová na požadavek, aby peníze na rekapitalizaci bank mohly jít přímo ze záchranných fondů eurozóny. Je ale nutné podotknout, že Německo proti pomoci bankám z peněz záchranných fondů nic nenamítá, chce ale, aby peníze čerpala vláda a teprve pak je poskytla svému bankovnímu sektoru.
Krátce po Merkelové odpovídal Hollande na dotaz, zda je ochoten přijmout hlubší politickou integraci jako cenu za větší možnost dělit se také o dluhy jednotlivých zemí. „Nemůžeme se vzdát suverenity, pokud se nezlepší solidarita,“ reagoval francouzský prezident. To je ale podle listu v zásadě debata o tom, zda by mělo Německo vypisovat prázdné šeky. Takovou debatu se na summitu určitě vyřešit nepodaří, míní Nixon.
Předání suverenity do rukou unie by eurozónu stabilizovalo, ale je tu Francie
Největší vina za to, že se krizi v eurozóně nedaří řešit, se většinou přisuzuje Merkelové. Především kvůli tomu, že Merkelová odmítá názor, aby se členské země dělily o dluhy, a místo toho podporuje myšlenku, aby se raději zaměřily na dlouhodobé reformy. I nadcházející summit EU se hlavně z popudu Merkelové ponese v duchu úvah jak vytvořit bankovní unii, aby banky nevyžadovaly už žádnou státní pomoc. Podle WSJ ale od takové agendy nelze čekat, že bude řešit současnou krizi. Spíš bude o tom jak zajistit, aby se zabránilo vzniku další krize v budoucnu.
Myšlenka, že se eurozóna může vzájemně dělit o dluhy, aniž se jednotlivé země vzdají příslušné části vlastní suverenity, je nebezpečnou iluzí. Pokud by měla vzniknout fiskální a bankovní unie bez unie politické, jen by se tím podle WSJ znásobily původní chyby, které stály už při samotném založení měnové unie. A je zde jedna země, která v minulosti už mnohokrát odmítla snahy o předání suverenity, což by eurozónu mohlo stabilizovat. Tou zemí je Francie, upozorňuje autor.
Francie se vždy zdráhala vzdát se vlastní suverenity ve prospěch nadnárodních institucí Evropské unie. Paříž preferuje mezivládní, nikoli nadnárodní, řešení evropských problémů. To jen odráží dlouhou historii této země jakožto centralizovaného státu. Proto byla také eurozóna z větší části navržena tak, jak si přála Francie: jako klub suverénních států.
Teoreticky to nebyla špatná myšlenka, protože pravidla fungování eurozóny zakazují, aby ECB financovala vlády. Předpokládalo se, že na jednotlivé země tak bude vytvořen tlak, aby se o své finance staraly. Tento plán ale v konfrontaci s realitou neobstál. Historie eurozóny podle WSJ ukazuje, že s většinou problémů je to stejné: řeší se tím, že se jen koupí čas.
