Daňové výhody poskytnuté automobilce Fiat v Lucembursku a kavárenskému řetězci Starbucks v Nizozemsku odporují pravidlům EU o státní pomoci. Rozhodnutí Evropské komise oznámila eurokomisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerová. Dosavadní režim podle ní nemůže pokračovat a oba státy mají z firem vymoci příslušné doplatky daní. Pro každou ze společností to představuje 20 až 30 milionů eur (540–810 milionů korun).
Představitelé nizozemské vlády jsou podle agentury Reuters rozhodnutím komise „překvapeni“. Lucemburský ministr financí Pierre Gramegna na Twitteru uvedl, že jeho země se závěry nesouhlasí.
Rozhodnutí je podle Vestagerové jasným signálem, že národní daňové úřady nemohou žádné firmě, ať je jakkoli velká či vlivná, poskytnout nespravedlivé daňové výhody proti konkurenci. „Pro většinu společností, velkých, středních či malých, je to doufám uklidňující zpráva. Pro ty, kteří daně vždy poctivě platili,“ poznamenala komisařka.
Komise podle ní dál vyšetřuje podobné praktiky v dalších zemích, kromě Lucemburska také například v Irsku či Belgii. Případy velkých firem Apple v Irsku a Amazon v Lucembursku jsou však podle Vestagerové rozdílné a současné rozhodnutí komise proto nemůže být vnímáno jako náznak toho, jak tyto kauzy dopadnou.
Krok komise následuje po vyšetřování, které bylo zahájeno loni v červnu. Vestagerová zdůraznila, že takzvaná rozhodnutí o daňovém režimu jsou obecně zcela legální ve chvíli, kdy firmě dávají jistotu ohledně toho, jaké daně bude skutečně muset platit. Vyšetřování ale zjistilo, že v uvedených případech byl zdanitelný zisk počítán s pomocí „umělé a komplexní metodiky“, která neodrážela hospodářskou realitu. V případě Lucemburska a tamní finanční společnosti Fiat Finance and Trade se tak dělo od roku 2012, v kauze Starbucks a Nizozemska pak od roku 2008.
Ceny zboží a služeb neodpovídaly tržním podmínkám
Vyšetřování komise ukázalo, že tržním podmínkám neodpovídaly ceny zboží a služeb, které si vzájemně prodávaly firmy v rámci skupin Fiat a Starbucks. Výsledkem pak bylo, že zisk pražírny Starbucks byl z většiny převáděn do zahraničí, kde daněn nebyl, a že finanční společnost skupiny Fiat zdaňovala pouze malý díl svého skutečného zisku.
V případě Fiatu rozhodnutí Lucemburska o daňovém režimu pracovalo v důsledku řady ekonomicky neopodstatněných předpokladů a úprav směrem dolů s mnohem nižším vlastním kapitálem firmy, než jaký společnost skutečně má.
Starbucks podle komise snižoval daňový základ, když například platil velmi
vysoké licenční poplatky za know-how společnosti ze své vlastní skupiny sídlící v Británii či neúměrně vysoké ceny za kávové boby podobné společnosti se sídlem ve Švýcarsku.
