Praha - Uplynulý rok byl v Evropě koláží sociálních nepokojů a neschopnosti skloubit požadavky odborů a vlád. Nejvýbušnější atmosféru zažilo Řecko, kam dokonce Češi odmítli v létě cestovat. Ani Česku se ale třaskavá atmosféra nevyhnula. Problémy Atén ukázaly Evropě, že donekonečna na dluh žít opravdu nemůže, ač si to mnoho ekonomů myslelo. Stát blahobytu byl tak, jak se zdá, pouhým přeludem. Zdvižený ukazováček v podobě hrozby státního bankrotu nutí státy plánovat, a i vážně dělat, reformy, o kterých se už léta pouze mluvilo. Sociální smír, pokud tady někdy skutečně byl přítomen, tedy končí. Vlády totiž začínají škrtat. Evropan zvyklý na „dobré“ poměry opasek utahovat nechce a o své nespokojenosti dává vládě hlasitě vědět. Ani Česko letos nebylo výjimkou.
"Bohužel musím říci, že po dvou měsících diskusí jsme se nedostali dál, než že každý návrh, který vláda předloží, je odbory odmítnut," poznamenal ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09). Nosičem sociálního smíru u nás i v Evropě je totiž tripartitní vyjednávání. Jde tedy o schůze vlády se zaměstnavateli a zástupci zaměstnaneckých odborů. Jablkem sváru nejčastěji bývají transformace v sociální oblasti. Jde o reformy důchodů, změny v zákoníku práce a úpravy mzdové oblasti. Nad všemi těmito tématy si letos strany tripartity společně lámaly hlavu a ke kompromisnímu řešení docházely jen vzácně.
„Teď, když vnitro řídí Radek, budeme mít holý zadek,“ skandovali čeští demonstranti
Premiér Petr Nečas:
„Vláda v žádném případě neuhne od snížení objemu platových prostředků o deset procent ve veřejném sektoru.“
Tripartita narážela do zdi častěji než jindy, proto se odbory rozhodly vyjít do ulic. Svou nespokojenost sice neukazovaly tak, jak to umí například jižní cíp Evropy, na poklidné české poměry šlo však o radikální kroky. Nejprve totiž zaměstnance pobouřily plánované úpravy zákoníku práce, kterými chtěla vláda dát větší svobodu zaměstnavateli. Svoji zlost ale odboráři letos poprvé v plné síle ukázali 21. září, kdy 40 tisíc rozhořčených demonstrantů na Palachově náměstí v Praze křičelo: „Vyždímat - až na kousek, chce nám prachy Kalousek“. Konkrétně měli na mysli desetiprocentní snižování platů státních zaměstnanců, které znamená propouštění nebo snižování životní úrovně. Demonstrantům se nelíbily ani změny v systému mzdových tarifů.
Ani po zářijových protestech vláda neustoupila. Odbory tak přikročily k razantnějšímu vyjednávacímu kroku – tedy stávce. Ta propukla 8. prosince, a i když se všichni obávali, jak dopadne, statisticky se nejspíše do historie nezapíše. Z celkem 650 tisíc zaměstnanců veřejné a státní správy totiž stávkovalo pouhých 150 tisíc lidí. Dalších 190 tisíc lidí stávku podpořilo. To jsou zanedbatelná čísla proti protestní akci, která proběhla před šestnácti lety. Tehdy zastavilo práci přes 1,5 milionu lidí, v červnu 2008 jich potom nepracovalo 985 tisíc.
O stávkování nejspíš ještě uslyšíme, ač je podle Klause směšné
Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil:
„Dále se zde připravují zásadní reformy v oblasti financí, daní, zdravotnictví a důchodů, které zásadním způsobem sníží životní úroveň zaměstnanců a důchodců. Z tohoto pohledu je naše stávka aktivizační. Jejím cílem je aktivizovat nejširší veřejnost proti vládě a jejím reformám.“
Statistiky nestatistiky, odbory se nevzdávají a šéfy státu varují, že pokud svůj postoj nepřehodnotí, připadá v úvahu vyhlášení generální stávky. Česko totiž v příštím roce čekají reformy, které pravděpodobně budou bolet více než „pouhé“ letošní škrtání v rozpočtu. Česká veřejnost postupu odborářů fandí. Prosincovou stávku podle průzkumu agentury SC&C pro Otázky Václava Moravce podporovala více než polovina Čechů.
Podle vládních představitelů ale přišlo na lámání chleba. „Pokud budeme odkládat reformy, tak reformy provedené v budoucnosti budou mít ještě tvrdší podobu,“ tvrdí Nečas. Stávkování odborům vyčítá i prezident Václav Klaus. Podle něj se mělo stávkovat už před lety, kdy se Česko do finančních problémů dostávalo. Podle exministra financí Eduarda Janoty navíc vláda odborům ustoupit ani nemůže. Mnoho možností totiž v podstatě nemá, a navíc by ztratila kredit v očích investorů.
Kdo nás v příštím roce ošetří?
Vrásky na čele teď k tomu všemu vládě přidělává protestní akce českých lékařů. Ti ani nezkoušejí výhružná hesla, ale rovnou jednají. V březnu totiž spustili kampaň Děkujeme, odcházíme, a podávají tak hromadné výpovědi na protest proti špatným platovým podmínkám. Z počátku bylo připraveno podat výpověď 1 500 lékařů. Nyní už se počet výpovědí blíží ke čtyřem tisícům z celkem 16 tisíc lékařů pracujících v nemocnicích.
Vláda však odmítá nátlaku ustoupit. Ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) naopak žádá čas na reformy, aby přesměroval peníze do platů. „V žádném případě nejsme schopni tyto požadavky naplnit během jednoho roku či dvou let,“ slyšeli odboráři z ministrových úst. Pokud podá skutečně výpověď okolo tří tisíc lékařů, zdravotnictví se podle Hegera nezhroutí, prázdninovému provozu se ale nevyhneme. Tak radikální cestu použili zatím jen lékaři v Polsku. U nás by však šlo o největší zdravotnickou krizi od revolučního roku 1989. Heger dokonce přemýšlí o vyhlášení stavu krizového ohrožení, při kterém by hejtmani lékařům mohli nařídit pracovní povinnost.
Evropa se otřásá v základech. Kdy spadne do propasti?
Dávat najevo nespokojenost ovšem neumí pouze české odbory. V ostatních evropských státech, kde schodek veřejných financí dosahuje závratnějších čísel, bylo letos velmi horko. Největší nepokoje zažilo Řecko, které do problémů stáhnul gigantický dluh 360 miliard eur. V květnu dokonce během pekla, které v aténských ulicích rozpoutali demonstranti, zahynuli tři lidé. Ani Irům se nelíbil „prodej“ země Evropské unii a Mezinárodnímu měnovému fondu. Podle některých ekonomů jsou teď na řadě Španělsko a Portugalsko. Ani jedna země se nevyhnula razantním škrtům, tedy ani generální stávce. Evropané se dokonce spojili a v září před evropskými institucemi v Bruselu protestovalo proti vynucovacím prostředkům Evropské unie sto tisíc demonstrantů z nejrůznějších koutů Evropy. Vlády se však zdají být neoblomné a většinou neustupují ani o píď.
Spoluautor studie o budoucnosti eurozóny Douglas McWilliam:
„V dobách míru se v moderní historii ještě nestalo, aby se životní úroveň snížila v takovém rozsahu, v jakém by to bylo nutné, pokud má euro v nynější podobě přežít. Právě naopak, takový propad (životní úrovně), jaký bude zapotřebí, nastal vždy jen ve válečném období.“
Pohádka o sociálním smíru nemá v tomto roce šťastný konec. Evropané si totiž nechtějí zvyknout na novou - nižší - životní úroveň. Nic jiného jim ale nejspíš nezbude. Nad poměry si totiž žili až příliš dlouho. Vlády navíc ani na výběr nemají. Komu by se chtělo do státního bankrotu? Valné vyhlídky nemá ani projekt zvaný eurozóna. Ta nyní doslova balancuje nad propastí a podle ekonomů její rozpad číhá na každém kroku, který udělá. To rozhodně vládám situaci uklidnit nepomůže. Českou koalici potom čeká složité prosazování reforem přes ne podle jejích představ zvolený Senát. Odbory, v čele s těmi lékařskými, vládě v uplynulém roce na růžích nestlaly a vzhledem k reformám, které Česko v příštím roce čekají, to rozhodně růžové nebude ani v roce 2011.
