Praha - Současná ekonomická krize v Evropě se z pohledu běžných lidí nejvíc promítá do nárůstu nezaměstnanosti. Zhruba každý pátý mladý Evropan je bez práce, ve Španělsku je nezaměstnaných ve věku do 26 let téměř polovina, a i proto se už delší dobu mluví o další „ztracené generaci“. Problém lidí, nejen mladých, kteří jsou svým příjmem závislí pouze na podpoře státu, ale trápí vlády po celém světě. Jak z toho ven? Psycholog práce Theo Wehner má vlastní recept: „Každý v zemi by dostával 1 500 eur měsíčně. Jen tak. Bez ohledu na to, jestli pracuje.“ Jakkoli revolučně tahle myšlenka zní, o podobném státem garantovaném příjmu chystají už ve Švýcarsku referendum. Připojí se další?
Stát by se měl postarat o ty, kteří si z různých důvodů nemohou jinak pomoci sami. Zhruba tak by se dala shrnout myšlenka, na jejímž základě fungují novodobé „sociální“ státy. Každý je chvíli mladý, chvíli starý, nemocný či zdravý, jednou úspěšný a někdy méně. Jak ale určit, kdo kolik na své živobytí potřebuje? Profesor psychologie na univerzitě v Curychu Theo Wehner svou myšlenku o stejném garantovaném příjmu pro všechny už rozšířil natolik, že se pro ni nadchlo víc než 100 tisíc Švýcarů, jak píše ve svém aktuálním vydání týdeník Respekt.
Částku, která by měla každému občanovi země helvetského kříže stačit měsíčně na důstojný život, vypočítali iniciátoři referenda na 2 500 franků. V přepočtu necelých 53 tisíc korun měsíčně. Ačkoliv tuší, že se jejich snaha nejspíš mine účinkem, cílem referenda je rozšířit tuto stále ještě málo známou ideu mezi co nejvíce lidí. Podle Wehnera totiž politici neustále slibují plnou zaměstnanost, přitom v našem civilizačním pásu je práce pro každého podle něj „utopie“.
Modří už vědí
Konzervativně a liberálně ladění voliči v tuzemsku už svou zkušenost ale mají. S něčím podobným totiž přišla v roce 2006 ODS. Strana tehdy ústy Vlastimila Tlustého navrhovala, aby každý občan, ať už pracující, nebo nezaměstnaný, od státu inkasoval 6 000 korun měsíčně. Státem zaručený příjem měl být společně s vydělanou hrubou mzdou zdaněn 15procentní sazbou. Kromě daně by se ze součtu mzdy a dávky odvádělo ještě 15 procent na sociální pojištění a 10 procent na zdravotní.
Šestitisícová dávka měla nahradit podporu v nezaměstnanosti, sociální příspěvek, dětské přídavky a později i nemocenskou a mateřskou. Jediná výjimka z pohledu dávek měla zůstat pro ty, kteří prokazatelně a dlouhodobě přišli o schopnost pracovat.
„Spočítali jsme si to tehdy tak, že by tento systém prodělával pouze dva roky a pak by díky němu stát ušetřil, právě na dávkách. V dnešních cenách by to bylo něco kolem osmi tisíc měsíčně,“ vzpomíná dnes exministr financí Tlustý. Podle něj se dosavadní systémy pokouší individuálně monitorovat život každého člověka a pro každou situaci mu nabízet pomocnou ruku. Proto jsou systémy plné nejrůznějších dávek a podpor. „Má to dvě úskalí: zaprvé, aby to fungovalo, musí člověk podrobně popsat situaci a k tomu je vytvořen velký administrativní aparát. Druhý problém jsou ti, kteří předstírají, že v té situaci jsou, a přitom v ní nejsou a tedy podvádějí,“ říká Tlustý.
S tím nesouhlasí jeho dlouhodobý oponent a sociální demokrat Vladimír Špidla. „Je to myšlenka konzervativních kruhů, která se vždy objeví a zmizí. V současnosti nemá šanci na úspěch. Nepřináší to velký výsledek, bylo by to enormně drahé,“ tvrdí Špidla a pokračuje. „Hlavně to neodpovídá základní myšlence této společnosti, a sice: kdo nepracuje, ať nejí. U těch, kteří jsou v extrémní situaci, společnost akceptuje, že dostávají nějaké minimum. Je to proti obecnému vnímání toho, co se společnosti zdá spravedlivé.“
Zároveň Špidla napadá i argument zastánců podobných řešení a tím je úspora nákladů na administrativu. „Největší náklad v rámci sociálních dávek jsou důchody a u nich žádná velká administrativa není. Administrativa, co tam je, spotřebovává pouze tři procenta ročního výběru a to je velmi slušné. A další systémy jsou tak malé, že by úspora byla nulová.“
Aleš Michl, ekonom, Raiffeisenbank:
„Wehnerův koncept mi přijde zajímavý. Jen bych se bál jedné věci a tou je následný tlak na růst cen. V extrémní situaci se totiž může stát, že celý koš zboží, které každý měsíc koupím, zdraží právě o výši rovného příjmu.“
Petr Bittner, ekonom, Česká spořitelna:
„Myšlenka Wehnera není špatná, čas ale na ni ještě neuzrál. V dnešní situaci by to znamenalo, že by si (velká) část lidí pohoršila (např. důchodci), nebo by to nebylo ufinancovatelné. A když už, tak jen za cenu extrémně vysokých daní, což by zabilo každou ekonomiku. K vyšší inflaci by to minimálně krátkodobě vedlo, protože by peníze od bohatých, kteří více spoří, byly redistribuovány k chudým, kteří je spíše utratí. Takže i kdyby se agregátně příjmy nezměnily, spotřeba a poptávka by vzrostly.“
Podle Petra Bittnera z České spořitelny budou z dlouhodobého hlediska lidskou práci dále nahrazovat stroje, a její hodnota tedy bude klesat. „Příjmy pak porostou jen těm, kdo budou mít kapitál a/nebo mají nápady. Většina lidí ale možná bude odkázaná jen na “práci pro práci„, uměle vytvořená místa ve státním sektoru, nebo rovnou na dávky. V takové chvíli už státem garantovaný příjem ufinancovatelný bude - produktivní část populace už tou dobou bude živit větší část populace než dnes,“ teoretizuje Bittner nad myšlenkami Thea Wehnera.
Stejné, ale jiné
Systém nepodmíněného příjmu v současnosti už téměř čtvrt století funguje na Aljašce. Zde má každý z občanů permanentně žijících v tomto americkém státě nárok na část výdajů plynoucích ze zdanění těžby nerostných surovin. V minulém roce tento příspěvek činil 878 dolarů (17 191 korun) a pro rodiny se skromnějšími příjmy představoval dva až tři měsíční platy. Ačkoliv ročně vyplácená částka zdaleka nestačí na slušné žití, podle mnohých přispěla k odstraňování chudoby a nerovností.
Dobré zkušenosti s nepodmíněným příjmem mají také v Indii, kde si navzdory ekonomickému rozvoji asijského obra musí s dvaceti rupiemi denně (necelých 7 korun) vystačit více než 77 procent populace. V lednu 2011 vláda s finanční podporou organizací Unicef a Sewa spustila v osmi vesnicích státu Madhjapradéš pilotní program. V něm každý člověk vedle běžných sociálních dávek dostával měsíčně na ruku 200 rupií (66 korun) a každá matka s dítětem ještě dalších 100 rupií.
Obyvatelé vesnic, asi čtyři tisíce lidí, kteří se na projektu po dobu 18 měsíců podíleli, obdržené peníze utratili hlavně za jídlo a zdravotní péči a mohli více času věnovat rozvoji svých dětí. Školní docházka se zde ztrojnásobila, stejně jako osobní úspory. Počet nových podnikatelských záměrů se pak zdvojnásobil. Se stejným efektem snížení dětské podvýživy a zvýšením školní docházky se setkal podobný projekt v letech 2008 až 2009 v namibijské vesnici Omitara, kde obyvatelé dostávali v přepočtu asi 12 dolarů měsíčně.
Wehnerův recept má ale podle ekonomů oslovených portálem ČT24 spíše šanci na úspěch v bohatších a vyspělejších státech. Tam totiž mnohem dřív dojde k další „průmyslové revoluci“, tedy dříve zastanou víc práce stroje a lidí v pracovním procesu bude potřeba méně.
