Ve věku 77 let zemřel někdejší dlouholetý šéf redakce sportu České televize Otakar Černý, který patřil k nejvýraznějším osobnostem české televizní žurnalistiky, a to nejen té sportovní. Po listopadu 1989 moderoval velmi sledované politické diskusní pořady Co týden dal a Debata, nakonec se ale přes krátké působení v novinách a jako mluvčí vrátil do ČT a ke sportu, kde před patnácti lety založil a začal budovat program ČT sport. Proslul neotřelostí svých reportáží i schopností formulovat otázky hostům.
„Muž, který rád posouval hranice, nic neměl za nemožné a pomohl objevit mnoho velkých věcí: nápaditý jazyk sportovní reportáže, krátké otázky, televizní debaty, sportovní kanál a Jardu Jágra,“ vzpomíná šéfkomentátor redakce sportu ČT Robert Záruba na Twitteru.
V tehdejší Československé televizi začal působit koncem 60. let minulého století jako externista ve sportovní redakci, do všeobecného povědomí se ale jeho tvář dostala až po listopadu 1989, a to díky politice. Od října 1990 moderoval Černý diskusní pořad Co týden dal a jeho otázku „Co na to občan?“ si vyslechly stovky jeho účastníků, ke kterým patřily vedle politiků i další výrazné osobnosti. Černý si totiž do pořadu zval třeba i lidi z kultury. „Chtěli jsme to trochu oživit,“ vzpomínal.
„Byl jsem nepopsaný list a politický panic, ničemu jsem nerozuměl. V té době byla figura prostého občana, kterou jsem hrál, pro diváka velmi přijatelná,“ řekl před několika lety v Právu Otakar Černý, který Co týden dal a později Debatu moderoval až do roku 1997. Dobře si byl přitom vědom, že jeho způsob vedení pořadu nebyl vždy všem při chuti. „Zároveň jsem byl ale pro spoustu lidí terčem, už proto, že nejsem školený hlasatel, neumím mluvit spisovně a s hereckou dikcí,“ přiznával.
Černý se nicméně v té době stal jedním z nejpopulárnějších televizních redaktorů, přestože byl kritizován nejen za sykavky. Opakované výtky si například zasloužil od Rady České televize, která mu vyčítala „masivní stereotypizaci“ v opakování témat, výběru i způsobu jednání s hosty a vůbec „nekomunikativní způsob vedení“ pořadu Debata. Rada jej také vinila společně s moderátorkou diskusního pořadu ČT Aréna Michaelou Jílkovou z politické předpojatosti.
Po krátkém intermezzu, kdy působil jako komentátor v denním tisku a dva roky byl mluvčím ministra zdravotnictví, se v roce 2002 vrátil do České televize. Tehdejší generální ředitel Jiří Balvín ho jmenoval šéfredaktorem redakce sportu a v této funkci Otakar Černý vydržel až do roku 2013, kdy v 70 letech odešel do důchodu. Během jeho působení televize například spustila sportovní kanál ČT4 (nyní ČT sport), který Černý považoval za jeden ze svých největších úspěchů.
„To je moje dítě. Ředitel (Jiří) Janeček měl tehdy možnost rozhodnout se pro dětský program, ale určil sportovní. V září 2005 nám to zadali a my jsme to ve čtyřech lidech do olympiády v Turíně připravili, za šest měsíců,“ řekl Černý v rozhovoru pro Mladou frontu DNES v dubnu 2013, kdy už se chystal do penze. „Dneska je to jiná televize, jiná dynamika, jiná filozofie a já už jsem se nechtěl měnit,“ přiblížil později své důvody k odchodu z ČT, se kterou ale nepřestal spolupracovat ani později.
- Slovenský novinář Jozef Hübel tvořil s Otakarem Černým od roku 1990 moderátorskou dvojici první politické televizní debaty v porevolučním Československu. V neděli 21. října 1990 spolu uváděli historicky první vydání pořadu „Co týden dal“. Podle tehdejších „federálních“ zvyklostí musela být i dvojice průvodců takového pořadu česko-slovenská. Ota Černý a Jozef Hübel byli nejen kolegové, ale i přátelé. Jozef Hübel na Otu Černého osobně vzpomíná…
- Odešel mi dnes v noci navždy můj parťák… Otakar Černý nežije… Můj přítel, s nímž jsme 21. října 1990 začali vysílat první politickou talk show po Listopadu 1989 v Československé televizi v Praze, tu už není… Ale v mém srdci navždy zůstane jako skvělý otevřený člověk s velkým „Č“, se kterým jsme se neděli co neděli setkávali před polednem v jeho redakční kanceláři na Kavčích Horách, abychom připravili na poledne vždy nové a nové „povídání“ se zajímavými lidmi a osobnostmi polistopadové politiky, kulturního a společenského života. Ota, jak jsme mu všichni říkali, byl našem minitýmu spíš tím „Strejdou z lidu“, který se ptal ústy běžného občana. A já byl spíš ten, který když chodil jako zpravodaj do Federálního shromáždění, tehdejšího parlamentu, měl být víc „v obraze“… Ale výsledkem byla vždy skvělá a zajímavá, navíc kultivovaná debata, která bavila miliony diváků. Oto, sbohem, je mi velmi líto, že už si nikdy nedáme to naše pivko, na které jsme vždy po relaci chodili a slibovali jsme si, že si ho ještě dáme i teď…Tak snad až někdy tam nahoře. Drž mi tam místo u stolu.
Od mládí toužil dělat sportovního novináře, zpočátku ale koketoval s divadlem
Otakar Černý se narodil 10. září 1943 v Kladně, kde také vystudoval hutnickou průmyslovku. Od mládí prý toužil dělat sportovního novináře, zpočátku ale koketoval i s divadlem a po maturitě se hlásil na režii a scenáristiku na pražské DAMU. Jako osmnáctiletý mladík ale u přijímaček neuspěl. K divadlu má přitom jeho rodina blízko – bratranec Jindřich Černý i jeho syn Ondřej byli v letech 1991 až 1993 (respektive 2007 až 2012) řediteli Národního divadla.
Nakonec tedy Otakar Černý vystudoval pedagogickou fakultu a řadu let učil fyziku na kladenském učilišti. Zároveň se věnoval sportu, byl funkcionářem tamního hokejového družstva. „V našem školním týmu jsme vychovali osm ligových hokejistů, z toho dva olympijské vítěze, Jágra a Pateru, tři mistry světa, bratry Kaberleovy a Vejvodu,“ vyprávěl Černý, který se nakonec dostal i ke sportovní žurnalistice a od konce 60. let působil nejprve dvě dekády jako externista v Československé televizi.
„Ostatní si chodili přivydělávat, kdežto já jsem do televize docházel s cílem, že jednou tím reportérem budu. Chtěl jsem točit fotbaly, hokeje, Davis Cupy – tyhle fajnové věci. A taky se mi to splnilo,“ svěřil se po letech Černý, jenž v roce 1990 nastoupil do ČST jako zaměstnanec a brzy se stal jednou z nejvýraznějších tváří. A ačkoli navenek nebyl tak výraznou osobností sportovní redakce jako komentátoři Vít Holubec nebo Karol Polák, zanechal v Čs. a později České televizi nesmazatelnou stopu.
