Ústavní soud vyhověl stížnosti ženy, která se u obecných soudů už třináct let domáhá adekvátní náhrady nákladů spojených s léčením a péčí po těžkém úrazu v Egyptě. Podle ústavních soudců má žena, upoutaná na invalidní vozík, nárok na péči čtyřiadvacet hodin denně a mnohem vyšší příspěvek.
Manželský pár vyrazil na dovolenou do Egypta v roce 2005 s Cestovní kanceláří Fischer. Při jednodenním výletu do Káhiry najel autobus ve velké rychlosti na písečnou dunu a žena utrpěla tříštivé poranění hrudního obratle s těžkými následky. Dříve aktivní žena je zcela odkázaná na péči a pomoc druhých.
V roce 2014 justice ženě pravomocně přiznala bolestné 98 400 korun a náhradu za ztížení společenského uplatnění 3,2 milionu korun.
Poté ještě pokračoval složitý spor o náhradu nákladů spojených s léčením a péčí za roky 2005 až 2009. Náhradu nákladů na péči odvodil Obvodní soud pro Prahu 3 od minimální mzdy dvou hypotetických profesionálních ošetřovatelů pracujících na plný úvazek. Mzdu stanovil paušálně na sto korun za hodinu, tedy padesát korun za hodinu a osobu. V součtu šlo o osm set korun na jeden den, respektive šestnáct tisíc korun za měsíc.
Invalidní žena potřebuje celodenní péči
Dílčí změny v rozhodnutí pak provedly ještě Městský soud v Praze a Nejvyšší soud. Ústavní soudci ovšem v úterním nálezu zkritizovali nejvyšší instanci jak za procesní postup, tak za věcné hodnocení případu. Poukázali na to, že invalidní žena potřebuje péči nikoliv jen po část dne, ale prakticky 24 hodin denně a že podle vyhláškové sazby terénní pečovatelské služby by mohl být příspěvek na péči několikanásobně vyšší. Nyní musí Nejvyšší soud rozhodovat znovu.
Ústavní soudci zároveň kriticky poukázali na celkový kontext. „Namísto rychlého a plného odškodnění ze strany cestovní kanceláře se stěžovatelka před českými soudy již třináct let domáhá náhrady škody na zdraví včetně nákladů na péči,“ konstatoval senát se zpravodajem Ludvíkem Davidem.
