Praha - Po nedávné smrti Ctirada Mašína se opět naplno rozvířila debata o ospravedlnitelnosti činnosti bratří Mašínů. Otázka, zda jsou Mašíni vrazi, či hrdinové, nerozděluje pouze společnost, ale i historiky. Zato syn zavražděného účetního Rošického má jasno - bratrům nehodlá nikdy odpustit. Loupežná vražda podle něj navždy zůstane loupežnou vraždou. Za hrdiny považuje v Česku Mašíny dle posledního průzkumu pouhých patnáct procent respondentů. Ministr obrany Alexandr Vondra oba bratry přesto vyznamenal nejvyšším českým vojenským vyznamenáním Zlatá lípa.
Pro Stanislava Rošického, syna účetního zastřeleného Josefem Mašínem, skončila smrtí otce etapa krásného a bezstarostného dětství. „Bylo nám dáno najevo, že podnikový byt musíme opustit, takže jsme se přesídlili,“ vzpomíná Rošický, který tehdy ráno viděl otce odcházet do práce. To ještě ale netušil, že ho vidí naposledy. „Můj otec nebyl členem KSČ, byl pravou rukou továrníka do února 1948, proto v něj soudruzi neměli důvěru,“ poznamenal pozůstalý.
Josef Mašín:
„Komunisté začali zavírat naše lidi, kteří byli přátelé. Nejenom přátelé, ale lidé, o kterých jsme věděli, že by pro republiku dali život. Horáková byla přítelkyně naší matky, byla s ní ve vězení v Německu. Když takové lidi začali zavírat, když je začali odsuzovat a začaly popravy, to nám dalo impuls, proč jsme si řekli, že proti režimu musíme něco dělat.“
I matka Mašínů na chvíli podlehla komunistickému vábení
Josef Mašín ovšem právě členstvím zavražděného Rošického ve straně obhajuje nutnost jeho odstranění. To ale Rošický mladší razantně odmítá. „Otec žil apoliticky – pro práci a pro rodinu,“ podotkl. Podle historika Petra Zídka se jedná o jeden velký pseudoproblém. „V komunistické straně byla nějakou chvíli i matka bratří Mašínů Zdena,“ upozornil Zídek. „Černobílý pohled na věc je v tomto případě neudržitelný,“ dodal historik.
Podle Rošického byl ideologem skupiny Paumer, který se snažil její činnost nějakým způsobem zdůvodnit. „Činy Mašínů nebyly žádným hrdinstvím. Mašíni oběti likvidovali, když už byli nemohoucí,“ prohlásil Rošický, pro něhož zůstává jednání Mašínů neomluvitelné – jedná se totiž o loupežnou vraždu.
Aleně Kašíkové bratři Mašínové zabili dědu, který pracoval jako hlídkový příslušník na stanici SNB v Chlumci nad Cidlinou. „Osobnost dědečka v rodině velmi schází. Ať už mně, tak i mému otci a mému bratrovi a určitě i tetě Haně, což je sestra mého otce Oldřicha Kašíka. Žádný jiný dědeček se v našem životě nevyskytl a vzhledem k tomu, že mému otci bylo 7 a tetě Haně 10 let, když bratři Mašínové jaksi dědečka svévolně odsoudili ke konci života, tak i oni bohužel strádali odchodem z jejich životů,“ prohlásila Kašíková.
Alena Kašíková, vnučka zavražděného:
„To, že bratři Mašínové řešili a nacházeli řešení způsobem, který dělali, je jejich svobodná volba. Do svědomí bych jim sahat nechtěla, ale vnímám to, že pokud budeme dál v Česku říkat, kdo je větší oběť, kdo je víc vrah, a nebo míň vrah, tak se nikam neposuneme.“
Kašíková měla podle svých slov posléze v osobním životě problém - ustavičně mužský vzor hledala ve starších partnerech. „V podstatě jsem díky tomu nastoupila cestu hledání, kde se stala chyba a proč v naší rodině nevládne taková harmonie,“ podotkla Kašíková. Dědu doteď vnímá jako laskavého člověka, který i přes to, že pracoval jako státní příslušník, neopomínal a nestyděl se za svoji víru k bohu.
Podle historika Tomáše Bursíka bylo vzhledem k agresivitě komunistického režimu jasné, že se objeví lidé reagující se zbraní v ruce. Za podmínek této „občanské války“ pak bylo jednání Mašínů legitimní. „Mašínové se postavili režimu způsobem, jaký tu byl neobvyklý, a reagovali tím způsobem, jakým byli vychováváni, jakým způsobem se choval už jejich otec během druhé světové války. Tím, že se vymezili vůči režimu, hájili lidská práva,“ míní historik.
Petr Zídek, historik:
„V tomto případě se srážejí dvě elementární legitimity. První je legitimita odporu proti útlaku, druhou legitimita lidského života, který je posvátný. Je otázkou našeho výběru hodnot, ke které z nich se připojíme.“
Skupina bratří Mašínů se po únoru 1948 pokoušela ochromit nastupující totalitní režim sabotážemi. V roce 1953 pak bratři Mašínové spolu s Milanem Paumerem utekli na Západ. Jejich činnost proti komunistické diktatuře v Československu a útěk přes východní Německo si vyžádaly 6 mrtvých. Dva členové skupiny padli do zajetí a byli popraveni, za útěk bratří Mašínů skončili na oprátce další tři lidé, jeden člověk dostal trest doživotí a čtrnáct lidí bylo odsouzeno v průměru na 17 let. Matka Mašínových ve vězení zemřela. Paumera východoněmecký pohraničník střelil do břicha.
Podle průzkumu, který si nechala Česká televize vypracovat, považuje bratry za hrdiny pouze 15 procent lidí. Téměř dvě třetiny populace, které Mašíny alespoň trochu znají, si myslí, že si žádné ocenění nezaslouží. Průzkum proběhl ve dnech 18.–19. 8. 2011 a zpracovala ho agentura SC&C. Oslovila přitom 675 respondentů.
