Komunistický převrat v roce 1948 vedl mimo jiné k nepokryté snaze o napodobení Sovětského svazu. Vedlo to i k přejmenování průmyslových podniků nebo sportovních týmů podle sovětských vzorů, ale převrat samotný pod přímým vedením sovětských komunistů podle všeho neproběhl. Jak upozornil v rozhovoru pro ČT historik Jiří Pernes, neexistují žádné důkazy, že by v Československu v Únoru 1948 aktivně působili agenti Moskvy.
O tom, že se Československo navzdory poválečným slibům zdejších komunistů vydá bolševickou cestou, zřejmě rozhodl mezinárodní vývoj v roce 1947. Tehdy se výrazně ochladily vztahy mezi někdejšími spojenci. Na Západě začal hon na komunisty – vznikla například Hollywoodská černá listina, ve Francii skončila prozatímní vláda a v té nové již neměli zastoupení tamní komunisté. A podobný vývoj postihl také italské komunisty.
Českoslovenští komunisté do té doby razili myšlenku specifické nerevoluční československé cesty k socialismu, Jiří Pernes se domnívá, že tak postupovali se souhlasem Stalina. Vývoj roku 1947, zejména odstavení francouzských či italských komunistů od vlády, však znamenal zlom. „Kreml měl strach, že se něco podobného stane i v Československu. Proto byl vyvíjen tlak na KSČ, aby svou politiku změnila,“ shrnul historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Převrat přesto podle všeho proběhl bez přímé sovětské účasti, byť se v pamětech národněsocialistického politika Vladimíra Krajiny či sovětského špiona Pavla Sudoplatova zmínky o zapojení sovětských agentů vyskytují. Žádné skutečné důkazy toho se však nikdy neobjevily.
Podle Jiřího Pernese tak lze roli Moskvy považovat spíše za vedlejší. „Jednak podporovala KSČ a jednak sbírala informace o tom, co se tady děje. A to bylo vlastně jediné. Byla tady nálada pro nastolení komunistického režimu tak mimořádná, že podle mého názoru Sověti ani neměli důvod posílat sem své agenty,“ shrnul.
Rady z Kremlu do domu na rohu Celetné a Na Příkopě (kde tehdy působil ústřední výbor) však nepochybně přicházely, o tom svědčí časté návštěvy špiček KSČ na sovětském velvyslanectví. Zároveň byla v Praze i vysílačka, jejímž prostřednictvím měla úzká skupina z vedení komunistické strany přímý kontakt s Moskvou.
Jiří Pernes míní, že Stalin souhlasil s původní snahou o československou specifickou cestu k socialismu – a jakmile změnil názor, začali českoslovenští komunisté chystat převrat. Přesto to špičky KSČ později za umírněnou politiku let 1945 až 1947 od Kremlu „schytaly“.
V dubnu 1948 připravili sovětští bolševici dokument s názvem O některých chybách Komunistické strany Československa. „Tam československým komunistům, jmenovitě Gottwaldovi, Slánskému, Švermové, Kopeckému, vytýkali teorii o specifické cestě Československa k socialismu. Že odmítali diktaturu proletariátu, že mluvili o tom, že se k moci mohou dostat parlamentní cestou a že podléhali buržoazně-parlamentním iluzím,“ charakterizoval Jiří Pernes obsah spisu.
Považuje ho za jeden z impulzů rozpoutání plnohodnotného komunistického teroru. Přispěly k němu ještě další faktory – červnová roztržka Sovětského svazu s Jugoslávií a konečně zářijová smrt Edvarda Beneše.
Jestliže před podzimem 1948 ještě bylo zatýkání spíše umírněné, týkalo se zejména lidí, které komunisté považovali za vážnou politickou hrozbu, a některé z nich včetně zmíněného Vladimíra Krajiny nakonec zachránila například přímluva Edvarda Beneše, po zářijovém prezidentově pohřbu vypuklo vše naplno. Zatýkání, vykonstruované procesy, justiční vraždy.
