Praha - Národní rada zdravotně postižených zjišťovala, jak státní správa, konkrétně soudy, plní povinnost zaměstnávat lidi s handicapem. Průzkum ukázal, že je to tak půl na půl. Čísla jsou ale lepší, než před dvěma lety.
Kateřina Horská má ve svých 28 letech za sebou už dvě operace mozku. Dlouho marně hledala práci, teprve po třech letech se na ni usmálo štěstí, zaměstnali ji v podatelně Okresního soudu v Rokycanech. Už sedm let tu pracuje na poloviční úvazek. Práce jí pomáhá třeba s pamětí. „Nemůžu si zapamatovat někdy nějaký slova, ale právě když jsem s lidmi, tak je to dobré jako lék,“ potvrzuje pozitivní vliv pracovnice Okresního soudu v Rokycanech Kateřina Horská.
Ze zákona musí handicapované zaměstnávat každá organizace nad pětadvacet zaměstnanců, v praxi to tak ale často není. Národní rada zdravotně postižených se zaměřila na soudy. Ty jsou podle ní ideálními pracovišti pro lidi s handicapem: „Je tam hodně administrativní práce, není náročná na fyzickou sílu,“ tvrdí Václav Krása z Národní rady zdravotně postižených.
Národní rada oslovila 84 soudů, 19 jich neodpovědělo. Celá polovina zaměstnávání povinného procenta zdravotně postižených nesplňuje. „Jsme limitováni tím, že se jedná o středověký palác, který neumožňuje pohyb vozíčkářům,“ brání se Libor Vávra, předseda Obvodního soudu pro Prahu 1.
Pokud zaměstnavatelé nesplňují povinné procento, musí za jednoho člověka ročně buď odvést do státního rozpočtu přes 49 tisíc korun nebo odebírat výrobky nebo služby od zdravotně postižených v hodnotě skoro 140 tisíc. Ve většině případů nesplnění procenta soudy kompenzují právě nákupem výrobků, to se ale nelíbí radě: „Může to být fiktivní, my preferujeme zaměstnávání osob,“ argumentuje Krása.
Druhá půlka soudů dostatečný počet zdravotně postižených zaměstnává. A třeba na Okresním soudu v Blansku jich pracuje o sedm více, než je kvóta, v Chrudimi pak o tři.
