Školy příliš nevyužívají individuální výchovné programy pro problematické žáky. Podle inspektorů se přitom jedná o efektivní nástroj, který učitelům pomáhá pracovat s dětmi, jež se z různých důvodů hůř učí a mají potíže s chováním. Mnohdy o možnosti uzavřít s žákem a jeho rodiči smlouvu vůbec nevědí, míní inspekce.
Ještě loni Jiří Cvrček v lavici trpěl. Kvůli jeho hyperaktivitě spojené s dysgrafií a dalšími poruchami se mu spolužáci smáli. „Furt mě všichni pošťuchovali, že jsem, jak to říct, že jsem postižený,“ nerad na své předchozí vzdělávání vzpomíná.
Učitelé mu pomoct nedokázali a v šesté třídě proto změnil školu. „Tady už je to lepší, o hodně,“ ulevilo se Jiřímu Cvrčkovi. Nová škola mu totiž na rozdíl od té staré nabídla individuální výchovný program. „Dokonce jsme se dopracovali i k tomu, že jsme Jirkovi zrušili asistenta. Zjistili jsme, že ho nepotřebuje,“ pochvaluje si Jiřího matka Blanka Cvrčková.
Dohoda žáka, rodičů a školy
Smlouva s rodiči přesně popisuje, jaké má žák potíže. „Pak si rozdělíme úkoly, které je potřeba udělat, abychom došli k nějakému cíli, který si vytyčujeme. Popisujeme, co kdo udělá, co udělá žák, zákonný zástupce, škola,“ popsal systém ředitel ZŠ Velvary Petr Došek.
Smlouvu následně podepíší všichni dotčení, včetně žáka. „Všechny zúčastněné strany mají pocit, že když to podepíší, že je to opravdu závazné,“ vylíčila psychologický dopad stvrzení dohody speciální pedagožka Alena Štefanová.
Na prvním stupni podle inspekce přinesl individuální program alespoň krátkodobé zlepšení chování u více než 90 procent žáků. Jen u 8 a půl procenta dětí se minul účinkem. Na druhém stupni jsou výsledky podobné, neúčinnost se pohybuje okolo 15 procent.
Přestože smlouvy s rodiči neboli individuální výchovné programy mají dobré výsledky, podle inspekce je využívá méně než každá pátá škola. „Řada z nich možná ani neví, jaké jsou přínosy,“ zauvažoval náměstek České školní inspekce Ondřej Andrys.
