Setřít stoletý prach. Podívejte se, jak se od časů TGM změnila tuzemská města

• lj

27. 10. 2018|Zdroj: Fotogen.cz/ČT24

Staroměstské náměstí v roce 1918 a 2018

Zdroj: Jan Langer/Fotogen.cz/ČT24

Automobil byl stále raritou a ulicemi se proháněli koně, na stěnách úřadů už ale portrét císaře Františka Josefa I. vystřídal Tomáš Garrigue Masaryk. Tvář tuzemských měst ovšem měla výraznější proměnou teprve projít – vlivem války, kvůli změnám vlastníků po Únoru a Listopadu i nesentimentálním stavebním zásahům socialismu. Jak se městská centra za sto let republiky změnila? Pohled pod vrstvu prachu zprostředkovala fotobanka Fotogen.

Proměna českých a moravských měst – od císaře pána a tatíčka Masaryka po dnešek:

Staroměstské náměstí s barokním mariánským sloupem se sochou Neposkvrněné Panny Marie a dalšími sochami na podstavci je dnes již minulostí; po vzniku samostatného Československa sloup 3. listopadu strhl rozvášněný dav, který v něm spatřoval nemístný symbol katolicismu – a s ním i habsburského rodu.

Kostel svatého Mikuláše ovšem stále zůstává na místě a před několika lety prošel i rekonstrukcí pláště. Na Staroměstském náměstí vyrostl ve třicátých letech 18. století podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofa; na sklonku mocnářství (1870–1914) sloužil pravoslavné církvi, poté byl využíván jako posádkový kostel či skladiště. Od roku 1920 zde působí Církev československá husitská.

Staroměstské náměstí s radnicí a model vznikajícího Husova pomníku, který – coby dominanta plochy – dnes nahrazuje vertikálu mariánského sloupu. Historická fotografie pochází z roku 1911. 

Pražské Výstaviště a Wiehlova brána, kterou zrovna proudí návštěvníci na některý z Pražských vzorkových veletrhů ve 20. letech minulého století. Sám Antonín Wiehl už tou dobou nebyl mezi živými, zemřel 4. listopadu 1910. Dřevěná brána přežila i druhou světovou válku a svého tvůrce dokonce o dvaačtyřicet let.

Původní gotická budova Staroměstské radnice, později klasicistně přestavěná, sloužila svému účelu až do třicátých let předminulého století, kdy bylo rozhodnuto o jejím zbourání. Stavba nového severního křídla se pak měla držet projektu architekta Petera Nobileho, ovšem: kvůli protestům veřejnosti ji v roce 1840 zastavil přímo císař.

Přestavbu radnice v srdci české metropole nakonec dostal na starost vídeňský architekt Paul Sprenger, který severní trakt s novogotickým průčelím dokončil v roce 1847. Na konci druhé světové války právě tuto část radnice zničila střelba německých tanků; architektonická soutěž na obnovu objektu v roce 1947 nepřinesla uspokojivý výsledek, a místo není zastavěno dodnes.

Náměstí Republiky v Praze neslo v době první republiky název Josefské. Ze zdejších Josefských kasáren z roku 1860 postavených na místě bývalého kláštera kapucínů ve slohu anglické novogotiky je dnes obchodní centrum Palladium a za malinovou fasádou by jen málokdo předpokládal vojenský objekt. V roce 1834 ovšem v objektu dočasně působil jako zásobovací úředník vojenské správy Josef Kajetán Tyl, který při této nezáživné práci napsal i text pozdější české hymny „Kde domov můj?“

Hlavní nádraží v Brně je v provozu již od roku 1839 a spolu s nádražím v Břeclavi je nejstarším v České republice. Od roku 1869, kdy byla v Brně vybudována koněspřežná tramvaj, bylo nádraží přímo spojeno s dalšími částmi města a zdejší budovy vyrostly ve stejném stylu jako Ringstraße ve Vídni. Současnou secesní podobu získala budova při přestavbě v letech 1902–1905.

V sobotu 21. prosince 1918 na benešovském nádraží slavnostně uvítali prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk, který se přes město vracel zvláštním vlakem z exilu do Prahy. Za druhé světové války mělo být město zcela vystěhováno a stát se SS-Stadt Böhmen. Budova nádraží zůstala zachovaná téměř beze změn. Silnice před ní se změnila na rušnou třídu a na místě, odkud byl pořízen původní snímek, jsou dnes autobusová nástupiště.

Na místě Etnerova hotelu s vyhlášenou zahradní restaurací v Mikulově je v současnosti kasino s parkovištěm pro klienty – a před ním silnice s hustou dopravou z Brna na Vídeň.

Náměstí Míru (dříve Hlavní a také Masarykovo) je nejstarší náměstí ve Zlíně. V minulosti se zde scházeli Zlínští i přespolní a uzavírali různé obchody zakončované smlouvou zvanou „aldamáš“.

Když se na sklonku 19. století postavila budova Občanské záložny, přesunulo se těžiště společenského života tam (na snímku vlevo, budova s třemi štíty). V sousedním domě vedle Záložny býval hostinec „U slunce“ Vincence Kašpárka, který potom koupil tkadlec a hostinský František Směšný. Hrávalo se tu loutkové divadlo a scházela se tu zlínská omladina.

V domě čp. 171 (na dobovém snímku vpravo od stromu) bydlel Antonín Baťa. O pár bloků vedle, v domě č. 63, začali v roce 1894 sourozenci Tomáš, Antonín a Anna Baťovi s výrobou papučí.

Od dvacátých let ovšem zlínské náměstí Míru ve Zlíně prošlo radikální proměnou. Nejnovějším komplexem, který dal náměstí novou podobu, je Obchodní a zábavní centrum Zlaté Jablko, které bylo otevřeno v květnu 2008. Stavba stojí na místě hotelu Záložna a vinárny U slunce. Fasáda hotelu Záložna byla do komplexu zapracována.

Město Votice (něm. Wotitz, do 16. století Otice) se nachází v jihozápadní části okresu Benešov ve Středočeském kraji. Leží v oblasti nazývané také jako Česká Sibiř, ve Středočeské pahorkatině. Snímek zachycuje proměnu prostoru železničního nádraží.