Jednání o nové menšinové koaliční vládě ANO a ČSSD vrcholí a obě strany zatím směřují spíše ke spolupráci. S ohledem na dlouhodobou praxi v jiných zemích a na politické zvyklosti přitom vzniká vláda, která zřejmě bude výjimečná. ČSSD se pere o ministerstva, která sociální demokraté v Evropě většinou opomíjejí – finance a vnitro. Navíc chce dvakrát tolik křesel, než kolik strany její velikosti běžně získávají.
Sestavování vlády po česku? Politologické vzorce a evropské zvyklosti přestávají platit
Při pohledu na rozdělování ministerských postů v české politické minulosti je vidět, že ministerstva financí či vnitra zpravidla zůstávala v kompetenci vítězů voleb.
Výjimek je pouze pár – to když například tehdejší šéf ODS Mirek Topolánek obětoval v roce 2007 spolustraníka Vlastimila Tlustého a ministerstvo financí přenechal Miroslavu Kalouskovi. Dalším příkladem je rok 2013, kdy dozor nad státní pokladnou ČSSD přenechala předsedovi hnutí ANO Andreji Babišovi.
Naopak ministerstva obrany, kultury, ale například i spravedlnosti vítěz voleb často nabízel koaličním partnerům. Ostatně ministerstvo spravedlnosti je jedním z těch, o němž se vyjednává i nyní. Spekuluje se přitom o jeho přenechání právě sociálním demokratům.
Gamsonův zákon – každý dostane, kolik si zaslouží
Sestavování vlád je jednou z častých a zároveň nejdůležitějších událostí ve světě politiky. Umožňuje odhalit i další pravidla, která se při vytváření nových koalic opakují.
Už v roce 1973 Eric C. Browne a Mark N. Franklin zkoumali, jak vznikalo 114 koaličních vlád ve 13 evropských demokraciích od konce druhé světové války. Výsledkem bylo zjištění, že koaliční strany pravidelně získávají ve vládě takový podíl ministerstev, který odpovídá jejich síle v dolní komoře parlamentu. Jelikož se proporční rozdělení pravidelně opakovalo, byl tento efekt pojmenován po harvardském politologovi jako Gamsonův zákon.
Přestože Gamsonův zákon mluví ve prospěch silnějších stran, těžit z vyjednávání může i slabší koaliční partner. Musí být jen schopen využít svůj vyděračský potenciál. A toho se obává i Andrej Babiš. V rozhovoru pro deník Právo na konci března uvedl: „Neházíme jim ani drobky a ani se nechováme povýšenecky. Čistě matematicky by podle výsledku měli mít nárok na 2,5 ministra, my jim nabízíme čtyři. Copak to není důstojné?“
obrázek
Při aktuálním poměru poslanců ČSSD a ANO a zachování patnáctičlenné vlády by sociální demokraté měli podle Gamsonova zákona skutečně obsadit dvě až tři ministerstva. ČSSD si ale nárokuje pět postů ve vládě, tedy dvakrát tolik.
Ani tento počet ministerstev přitom nezaručí, že ANO sociální demokraty na vládních jednáních nepřehlasuje, což by mohlo zvýšený apetit ČSSD případně vysvětlit. Takové nebezpečí by musela řešit až koaliční smlouva.
Česká politika je ale na nerovnoměrné rozdělení ministerských postů mezi různě silné strany zvyklá. Nejvýrazněji se to projevilo v již zmíněném roce 2007 na druhém Topolánkově kabinetu. Jeho součástí byla i Strana zelených, která měla jen šest poslanců, což by v tehdejší osmnáctičlenné vládě odpovídalo jedinému ministrovi.
Martin Bursík a Mirek Topolánek
Zelení ale obsadili hned čtyři vládní úřady a společně s koaličními lidovci drželi celou polovinu ministerstev. Přestože ODS jako lídr koalice měla ve sněmovně čtyřikrát více hlasů než obě strany dohromady, obsadila „jenom“ druhou polovinu míst ve vládě.
Socialisté touží hlavně po práci a zdravotnictví, současné Česko je ale jiné
Praxe ukazuje, že se partaje snaží získat především ty resorty, které jsou jim programově nejbližší. Dlouhodobě analyzovaná data z evropských demokracií potvrzují, že například konzervativní politické strany preferují obsazení ministerstva vnitra a zahraničních věcí, strany zelených ministerstva životního prostředí a například strany křesťansko-demokratické se zaměřují na ministerstva kultury.
Také socialistické strany mají své oblíbené resorty. Vzhledem ke svým voličům a programovému zaměření se snaží o obsazení postů, které mají v kompetenci sociální otázky, důchody či zdravotnictví. V českých poměrech se tedy socialisté snaží primárně získat ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zdravotnictví.
V tomto ohledu je ale současné vyjednávání o nové české vládě jiné. ČSSD o zmíněné posty sice projevuje zájem, ale ne tak zásadní, aby se kvůli nim vzdalo právě třeba ministerstva vnitra. Přitom z hlediska prosazování vlastního programu jsou zdravotnictví a práce pro sociální demokraty klíčové a kdykoliv se ČSSD v minulosti účastnila vlády, tato dvě ministerstva obsadila.
obrázek
Aktuální přístup sociálních demokratů pochopitelně vyplývá ze specifické situace jednání o sestavování nové vlády. ČSSD se totiž snaží co nejvíce zúročit svoji případnou toleranci trestně stíhaného premiéra. Takový postup ale kritizuje hned několik sociálních demokratů. Příkladem jsou třeba poslanci Jaroslav Foldyna nebo Roman Onderka. Druhý jmenovaný doslova uvedl, že je „rád, že o případném vstupu do vlády bude rozhodovat celá členská základna ČSSD“.
Vadí mi, že než na jednání šli, říkali, že ČSSD odmítá Babiše jako premiéra. Ale hned to vyměnili za finance a za vnitro. A ještě tam pan předseda říká, že prioritou jsou rozpočty na obranu. To jsem překvapen teda. Nevím, jestli prioritou soc. dem. jsou rozpočty na obranu.
Vyjednavači obou stran už vyřešili většinu programových rozdílů. Posledním zásadním problémem zůstává právě obsazení ministerských postů, které bude předmětem jednání ve čtvrtek večer. ČSSD vadí přítomnost trestně stíhaného Andreje Babiše v kabinetu, jako kompenzaci chce obsadit některé z vlivných ministerstev – finance, které jsou v evropských demokraciích považovány po předsedovi vlády za nejdůležitější resort, nebo vnitro.
Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by státní kasu hnutí ANO sociální demokracii přenechalo. Ve hře je proto ministerstvo vnitra.