Krvavý měsíc je nová hra spisovatele Jaroslava Rudiše, kterou napsal pro Národní divadlo Brno. Premiéru má v pátek v Redutě. Potěší především znalce brněnských reálií. Autor ve městě dva roky žil, a tak i děj zasadil do městské části Jundrov.
Dva bývalí spolužáci z germanistiky, kamarádi padesátníci, Musil a Robert, procházejí krizí pozdně středního věku. V současném světě se necítí úplně dobře, a tak nostalgicky utíkají do minulosti. Tedy do „devadesátek“.
„Musil se nedokáže přizpůsobit dnešní době. Je to takovej boomer, který úplně nevypadl ze své doby, vlastně v ní zůstal, pořád ji adoruje a zůstává u svých písní, které ho v mládí oslovovaly a dávaly mu všechno,“ popisuje představitel Musila Petr Bláha. Roberta hraje Michal Bumbálek.
„Zároveň tam byla specifika transformace společnosti. Devadesátky byly v něčem divoké, byla tady najednou svoboda. Měli jsme potřebu se k tomu vyjádřit,“ prohlašuje režisér inscenace Thomas Zielinski.
Režisér si prý uvědomuje, že v padesáti letech se ještě od člověka očekává, že udrží tempo s rozvojem technologií a bude součástí moderního způsobu práce a života. „Kdežto sám padesátník spíše už začíná vzpomínat na to, jak před třiceti lety bylo všechno lepší, jak všechno bylo pravdivější. Kapely, lidi, vztahy,“ popsal Zielinski.
Magický večer u řeky Svratky
Postavy své hry Jaroslav Rudiš svedl dohromady v baru Luna na břehu Svratky. Některé přijdou pěšky, jiné připlují. Námět vznikl z několika šuplíkových monologů a dlouhého dialogu dvou kamarádů, které spojuje jedna noc, jedno město a jeden podivný úplněk.
„V té hře se dějí takové zvláštní věci na pomezí snu a halucinace. Je možné, že moji hrdinové tam sedí takhle už dvacet let a potkávají tam další postavy. Je to takové bezčasí,“ sděluje Rudiš.
Padesátka podle Rudiše rozhodně není polovina života, jak si někteří z padesátníků myslí. „Spíš se jde do poslední třetiny. Ale řada z nás v tomto věku zažije jisté vzepětí energie a začne maličko blbnout a mě baví ten chaos pozorovat a psát o tom,“ uvedl Rudiš.
„Krvavý měsíc je takový spouštěč událostí, lidé mají najednou potřebu se svěřovat. Zjistíme, že každý má nějakou temnou minulost a spustí to řetězec událostí,“ dodává Zielinski. Jakých, to už musí diváci zjistit sami. Ať už se do divadla vydají ze zvědavosti nebo z nostalgie, těšit se můžou na hudbu Jiřího Hradila.
Člen skupin Tata Bojs či Umakart oceňuje na „devadesátkách“ to, že v nich hudebně naposledy vzniklo něco nového. „Elektronická hudba přeformátovala všechny žánry. Více začaly hrát basy a bicí a harmonie se trochu upozadila. Byla v tom cítit velká svoboda myšlení,“ doplnil Hradil.
