Praha - Sbohem Československo - 74 let existence společného státu sice není příliš, ale když si uvědomíme, že celou dobu se oba národy - někdy více, jindy méně – haštěřily o to, kdo že na koho doplácí, a neustále řešily, kolik Slováků a kolik Čechů je v těch či oněch vedoucích funkcích, tak je skoro zázrak, že to oba národy nezabalily už dřív. Nakonec ale jak v cyklu Sbohem Československo připomíná filozof Václav Bělohradský: „On ten stát nikomu nestál za to, aby se o něj pral.“ Milan Uhde se ale brání: „Se slovenskou reprezentací to nebylo možné.“
Dobrý den Česko a dobrý den Slovensko. Rozdělené Československo po sobě zanechalo mnoho stop: některé jsou hmatatelné - jako dnes již opuštěné celnice, jiné jsou neviditelné - zůstaly totiž v duších lidí…
Politolog Jacques Rupnik tvrdí, že rozvodem ani Češi, ani Slováci své strasti nevyřešili. Do popředí se totiž dostaly skutečné a daleko důležitější problémy: Češi stále hledají ten správný vztah k Němcům a Slováci zase zápasí s maďarskou menšinou. Takže nakonec to, co trápilo česko-slovenský svazek, nebylo z dnešního pohledu zas tak zásadní - dodnes jsou si oba národy blízké a tu hranici, kterou vybudovaly po vstupu do unie, zase smazaly…
Petr Pithart
„Přirovnání k rozvodu je trefné, neboť když si manželé nikdy neublížili a měli se rádi, pak rozvod v afektu, způsobuje citové trauma,“ připomíná slova přírodovědce a filozofa Ladislava Kováče.
Otázkou ale je, zda je skutečností to, co se neustále opakuje, že rozdělení společného státu zavinili politici. Režisér Václav Křístek se domnívá, že jde o mýtus, protože oba národy to v podstatě chtěly taky a politici vlastně jen naplnili vůli lidu. Ale nakonec oběma národům se podle Křístka docela hodilo, obvinit z rozpadu republiky politiky.
Vznik nových států v noci v Praze a Bratislavě oznámily novoroční zvony. Za cinkotu sklenek se šampaňským a dělostřeleckých salv se Československo stalo minulostí. Ohňostroje, přednesy veršů a slavnostní zpěvy provázely oficiální akci slovenské vlády na bratislavském náměstí SNP, jejímž vrcholem bylo stažení federální vlajky a vztyčení zástavy samostatného Slovenska. V Praze se naproti tomu žádné oficiální akce nekonaly – na Václavském náměstí tisíce lidí spontánně přivítaly zrození České republiky. Za zvuků petard a vyletujících zátek šampaňského podobně jako každý rok změnili Pražané spolu s tisíci zahraničních turistů střed města v pulzující místo oslav silvestrovské noci.
A tak se 1. ledna 1993 oba národy nakonec dočkaly: Slováci završili své tisícileté snahy o vysněnou samostatnost a Češi se konečně zbavili toho „zpomalovače“ a vydali se vstříc novým zítřkům směrem do vyspělé Evropy. Jedno z čísel týdeníku Respekt z roku 1992 mělo titulek: „Sami do Evropy nebo společně na Balkán.“ Tak zněla tehdejší volba. A jak je tomu dnes? Slováci jsou v eurozóně a Češi se drží stranou – všechno je vlastně jinak. To je ta realita po 20 letech – jsou tu dvě malé bezvýznamné provincie, jak tvrdí slovenský novinář Štefan Hríb.
Máme lepší vztahy?
Existuje klišé, která slýcháme v médiích, že česko-slovenské vztahy jsou lepší, než byly. Ale jak připomíná Štefan Hríb, vlastně tomu tak není: „Nehádáme se, protože spolu moc nekomunikujeme, nemáme společné problémy, tak není proč se hádat. To je jako v manželství - když je krize, pak někdy je řešením rozvod, bývalí manželé se sice nehádají, ale ztratili vztah…“
Československo vzniklo po první světové válce 28. října 1918 jako jeden z nástupnických států Rakouska-Uherska, stát zahrnoval území Čech, Moravy, jihovýchodní části Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. V letech 1920-1960 se stát nazýval Československá republika (ČSR), mezi lety 1960 a 1990 Československá socialistická republika (ČSSR) a poté do konce roku 1992 Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). Země prošla mnoha dějinnými zvraty včetně mnoha ztrát území, 20 let demokracie před druhou světovou válkou, zřízení německého nacistického protektorátu, vysídlení německé menšiny až po více než čtyřicetiletou vládu komunistické strany.
