Zástupkyně organizací na podporu žen, lidských práv a rodin varovaly, že řešení problému domácího a sexuálního násilí nemá v Česku dostatečnou politickou podporu. Reagují tak na plán odložit až do konce roku 2023 projednávání mezinárodní úmluvy o prevenci a boji proti násilí na ženách, takzvané Istanbulské úmluvy.
Řešení násilí na ženách nemá politickou podporu, stěžují si organizace hájící práva žen
Podle expertek dotčených organizací vláda odkládá nastavení systémových kroků v prevenci domácího a sexuálního násilí a chybějí zde služby na podporu obětí. Česko podepsalo Istanbulskou úmluvu v roce 2016 za vlády ČSSD, ANO a lidovců, dosud ji však neratifikovalo.
Dokument vyvolává odmítavé reakce konzervativců a katolické církve. Podle expertek i národní strategie rovnosti žen a mužů ho provází řada dezinformací.
Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) nedávno požádal o odklad projednávání Istanbulské úmluvy. Zdůvodnil to potřebou politických debat. Právě to vzbudilo kritiku. „První krok vlády je roční odklad jednání o tématu. Je to signál, že jsme společnost, která se jednoznačně proti násilí na ženách nestaví,“ komentuje odklad šéfka organizace proFem Jitka Poláková.
Podle předsedkyně České ženské lobby (ČŽL) Marty Smolíkové nemá téma politickou podporu s jasným vyjádřením, že společnost násilí na ženách netoleruje. Lobby zastřešuje 36 organizací na podporu žen, rodin i lidských práv.
Podle údajů z národního plánu prevence domácího násilí přichází kvůli útokům za dveřmi domovů Česko ročně minimálně o 14,5 miliardy korun, třeba kvůli pracovní neschopnosti a léčbě. Ročně se policii ohlásí asi šest stovek znásilnění, což je podle výzkumů jen zhruba pět procent všech případů. Podle analýzy pravomocných rozsudků z roku 2016, kterou provedla organizace proFem, velká část odsouzených za znásilnění dostala podmíněný trest.
Úmluva přináší i systémové kroky
Text Istanbulské úmluvy odsuzuje domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, takzvané zločiny ze cti či mrzačení genitálií. Poukazuje na to, že ženy bývají mnohem častěji oběťmi domácího a sexuálního násilí i oběťmi masového znásilňování v ozbrojených konfliktech než muži.
Smlouva stanovuje, že násilí vůči ženám je porušováním lidských práv a diskriminací. Státy se v úmluvě zavazují mimo jiné k uzákonění opatření proti násilí, k prevenci i vyčlenění peněz na služby. Počítá se se školením zdravotníků, policistů či soudců.
Vzniknout by měla centra s lékařskou pomocí pro oběti sexuálního násilí, ženám by měly pomoc poskytovat ženy, dostupná by měla být právní a psychologická pomoc či azylové domy. Text zmiňuje, že do prevence by se měli zapojit i muži a chlapci. Pracovat by se mělo rovněž s násilnými osobami.
„Jedná se o komplexní přístup a řešení nejen důsledků, ale i odstranění příčin. Nejde jen o služby pomoci, ale o systémové řešení, které zahrnuje i prevenci a pomoc násilným osobám,“ vysvětluje Smolíková. Podotýká, že s násilím vůči ženám se potýkají i jiné státy západní Evropy, k řešení se ale snaží aktivně přistupovat. V Česku se podle expertek problematika zatím často zlehčuje a zesměšňuje.
Chybějí krizová centra, šíří se mýty
Na nedostatek služeb pro oběti poukazuje česká národní strategie rovnosti žen a mužů s opatřeními do roku 2030 i mezinárodní ženská síť proti násilí WAWE. „Pokud je někdo v ohrožení života a potřebuje okamžitou pomoc, chybějí krizová centra, utajené azylové domy,“ upozornila na nedávné tiskové konferenci ve sněmovně Zdena Prokopová z organizace Rosa. Podle ní země, které dokument ratifikovaly, zaznamenaly přínos pro oběti.
Šéf vládního odboru rovnosti žen a mužů Radan Šafařík už dříve uvedl, že podle zjištění Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) je zastánců Istanbulské úmluvy dvakrát víc než odpůrců. Řada lidí ale také na dokument nemá názor a neví, co by měl v praxi přinést. Podle Smolíkové odmítání dokumentu přiživují dezinformace. Podotkla, že řada odpůrců po bližším seznámení svůj postoj změnila.
V textu úmluvy také stojí, že státy podniknou kroky k vymýcení předsudků, zvyků, tradic a praktik, které jsou založeny na podřízenosti žen. To kritizují konzervativci. Tvrdí, že se pak v Česku zakážou třeba Velikonoce. Experti dlouhodobě upozorňují na to, že úmluva cílí na zákaz praktik, jako je jako ženská obřízka či dětské svatby, ne na folklor. Předmětem kritiky je také používání slova „gender“.
Podle národní strategie rovnosti česká společnost sice považuje prosazování rovných šancí pro muže a ženy za důležité, pojmy feminismus a gender ale mnohým vadí a odmítají je. Nepochopení ilustruje právě diskuse o úmluvě, míní autoři strategie. „Charakteristické také je, že předmětem dezinformací a mylných interpretací se Istanbulská úmluva stala v zemích východní a střední Evropy, v západní Evropě tyto reakce nevyvolávala,“ píše se v dokumentu.
