Vznik samostatného Československa přinesl volání po změnách i do konzervativního prostředí římskokatolické církve. Ta byla jednou z hlavních opor rakouského mocnářství, už před válkou se ale mezi českými kněžími objevovaly hlasy požadující určité reformy a i když po roce 1918 ještě zesílily, neshledaly se s úspěchem. Skupina reformních katolických kněží proto nakonec v lednu 1920 založila novou Československou církev, která měla být církví státní a umožnit návrat k slavné husitské tradici českého národa.
Pryč od Vídně, pryč od Říma
Boj za československou myšlenku v rámci Rakousko-Uherska nebyl pouze bojem protirakouským, ale kvůli značné provázanosti monarchie a církve i protikatolickým. „Klerikalism je vůdcem rakouského imperialismu, obráceného proti pravoslaví v Rusku a na Balkáně. Politicky celý režim Františka Josefa byl založen na tomto klerikálním imperialismu,“ psal Tomáš Garrigue Masaryk ve svém díle Nová Evropa.
Nebyla to však jen habsburská politika propojení trůnu a oltáře, co vyvolalo v české společnosti protikatolické nálady. Už v 19. století se mezi českými vzdělanci začal objevovat odpor vůči vysokému kléru, tehdy převážně rakouskému a zdůrazňujícímu věrnost monarchii.
Sám Masaryk, jinak silně věřící člověk, se s katolickou církví osobně rozešel kvůli zklamání ze způsobu života, který vedli kněží, s nimiž se setkal, a kvůli neschopnosti opustit náboženská dogmata.
Z politického hlediska pak byla kritika monarchie de facto kritikou samotné církve, která bránila emancipaci jednotlivých národů. Masaryk totiž české dějiny chápal jako boj reformace s protireformací a katolická církev v této perspektivě tvořila vůči národům nepřátelský element. Zrodilo se tak heslo „Pryč od Vídně, pryč od Říma“.
Masaryk vyznával odkaz Jana Husa a budoucnost českého národa chtěl postavit na morálních hodnotách české reformace. „Žižka, toť krev z krve naší, kost z kosti naší – ano Žižka, to jsme my,“ napsal v České otázce.
Protikatolické nálady v mladé republice
I po zániku Rakouska-Uherska přetrvávalo vnímání katolické církve jako jednoho ze symbolů padlého mocnářství, a protikatolické nálady proto byly pro první roky Československa charakteristické. Církev ztrácela vliv napříč všemi sociálními vrstvami, od dělnictva až po intelektuály. Stále silněji se projevoval fenomén takzvaného matrikového katolictví, kdy se lidé na církev obraceli jen v „úředních“ záležitostech, tedy kvůli křtům, pohřbům nebo sňatkům.
Pražský arcibiskup Paul de Huyn po vyhlášení republiky na doporučení Vatikánu dokonce opustil zemi, olomoucký arcibiskup Lev Skrbenský se stáhl do ústraní. Na protikatolickém tažení participovala většina politické scény. V parlamentu se tak podařila prosadit řada zákonů oslabujících pozici katolické církve ve společenském životě, například omezením výuky náboženství ve školách nebo povolením rozvodů.
K navrhované odluce státu a církve sice nakonec nedošlo, izolace, do které se katolicismus po roce 1918 dostal, ale trvala celou dekádu.
Animozita pak panovala i na opačné straně. Katolické obyvatelstvo mělo k nově vzniklé republice minimálně rezervovaný postoj, objevoval se ale i mnohem výraznější odpor. „Masaryk nám byl protivný jako činže,“ cituje jeden z tehdejších sloganů katolický esejista Ladislav Jehlička v knize Křik koruny svatováclavské.
Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, k němuž došlo jen pár dní po vzniku republiky 3. listopadu 1918, považovali katolíci za útok na svou identitu a znejistění své existence v novém státě.
Počínání rozvášněného davu pod vedením anarchisty Franty Sauera, který mylně považoval sloup za symbol monarchie, původně schvaloval i Masaryk a považoval je za čistě politický akt: „Jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ Mariánský sloup pro něj totiž, stejně jako pro Sauera a jeho kumpány, symbolizoval podrobení Habsburky.
Vznik státní církve
Po válce opustilo katolickou církev až jeden a půl milionu československých obyvatel. Situaci ještě komplikoval vznik reformního křídla čítajícího na čtyři tisíce kněží, kteří žádali obnovu církve tak, aby byla otevřenější, lidštější a dokázala reflektovat novou situaci po vzniku republiky.
Takzvaná Jednota katolického duchovenstva, soustřeďující protiřímsky orientovaný nižší klér, požadovala například zdobrovolnění celibátu, úpravu při volbě biskupů, povolení církevních pohřbů žehem či liturgii v národním jazyce – řada přívrženců reformního proudu proto sloužila 25. prosince 1919 bohoslužbu v češtině (katolická církev to umožnila až po 2. vatikánském koncilu v 60. letech).
Papež Benedikt XV. veškeré reformní požadavky znějící z Československa zamítl a po jmenování Františka Kordače pražským arcibiskupem byla Jednota duchovenstva rozpuštěna.
Nespokojená většina kněží zaniklé Jednoty v čele s Karlem Farským svolala do Prahy na 8. ledna 1920 sjezd Klubu reformních kněží. Ten rozhodl o vytvoření nové Církve československé. Měla se stát církví státní a garantovat návrat českého národa k husitské tradici.
O novou církev jevilo enormní zájem i obyvatelstvo; už v roce 1921 se k ní při sčítání lidu přihlásilo přes půl milionu lidí. Přes svůj název se k ní ale hlásili věřící spíše v Čechách. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi to byli většinou Češi, kteří tam odešli za prací či státní službou.
Hlavní požadavky, které vedly k rozchodu s katolíky, byly splněny: liturgie se vedly v mateřském jazyce, účast laiků na správě církve nebo dobrovolnost celibátu. Velkou potíž ovšem pro novou církev představovaly chrámy. Podle historika Františka X. Halase zabrala v Čechách pouhých 33 kostelů, většinu svých chrámů a Husových sborů si musela postavit sama.
Oficiálního uznání státem se Církvi československé dostalo v září 1920 a o pět let později v jejím čele jako patriarcha stanul Karel Farský.
V souvislosti s připomínkou 510. výročí smrti Jana Husa v Kostnici došlo ke konfliktu Československa s Vatikánem. Výročí se v roce 1925 poprvé slavilo jako státní svátek a československá vláda předem ujistila papežského nuncia, že oslavy proběhnou čistě ve vlasteneckém duchu a nebudou namířeny proti katolické církvi. Do věci se však osobně vložil prezident Masaryk, který nechal 6. července nad Hradem vyvěsit černou husitskou vlajku s rudým kalichem. Vatikán tento krok vnímal jako provokaci a den poté z Prahy nuncius Francesco Marmaggi na protest odjel.
Masaryk si z roztržky moc nedělal. „Prezident je v bujaré, bojovné náladě, zjevně rozhodnut probojovat věc do konce. Po večeři hrál na klavír a zpíval slovanské písničky, i cakewalk zatančil. Na konci zazpíval ‚Ktož jsú boží bojovníci‘,“ poznamenal si tehdy jeho tajemník František Kučera.
„Probojovat věc do konce“, čímž Kučera mínil Masarykovu snahu definitivně se vypořádat s katolickou církví, se však nepodařilo. Protikatolické postoje už neměly takovou sílu jako po pádu monarchie. „Podepsal jsem zákon o státních svátcích, šel na Husovu oslavu na Staroměstské náměstí, vyvěsil husitský prapor. Co víc? Jako prezident jsem čekal, že nejen vláda, parlament, ale i národ se dá povzbudit k energickému a jednotnému postoji, který by Vatikánu ukázal, že osvobozený národ se hlásí k husitství,“ postěžoval si podle historika Františka Halase Masaryk svým přátelům.
Diplomatická rozepře mezi Československem a Vatikánem trvala dva a půl roku, nuncius se vrátil do Prahy až začátkem roku 1928 po podpisu úmluvy zvané modus vivendi.
Církev se k husitství hlásí i ve svém názvu
Při sčítání lidu v roce 1930 se k Církvi československé přihlásilo téměř 800 tisíc věřících a po druhé světové válce jejich počet vzrostl k milionu.
Válku přežila církev v zásadě bez většího narušení, po záboru Sudet a odtržení Slovenska se ale musela přejmenovat na Církev českomoravskou, později se vrátila k původnímu jménu.
Po krátkém poválečném období, kdy se například od roku 1947 začaly mezi kněžími objevovat i ženy, ovšem přišel komunistický převrat a s ním také tlak nastupujícího režimu vůči církvím a náboženství vůbec.
Církev československá mohla působit i nadále, ale velmi omezeně. V roce 1971 přijala do svého názvu přídomek husitská.
Veřejnosti se mohla naplno otevřít až po pádu komunistického režimu.
