Někteří z pacientů, kteří skončili kvůli covidu-19 na jednotkách intenzivní péče, se podle lékařů mohli těžkému průběhu nemocni vyhnout. Zdravotnickou pomoc však vyhledali příliš pozdě. Většina pacientů lékaři volá až po deseti dnech, kdy se nemohou zbavit příznaků, jako je vysoká teplota a zejména dušnost. Vhodné však je zavolat pomoc již po třech dnech.
Do nemocnic v Česku v současnosti přichází s covidem zhruba 800 lidí denně, intenzivní péči potřebuje zhruba každý pátý. Mnoho z nich přichází po dlouhé době, kdy se pokoušeli s nemocí sami bojovat. Často potom popisují, že mají problémy s dýcháním, které už se nedají vydržet.
Podle vedoucího lékaře urgentního příjmu Krajské nemocnice Liberec Jiřího Karáska některé nacházejí záchranáři již v bezvědomí. „Typicky jsou to staří lidé, kteří bydlí sami doma. (Záchranáři) otevřou dveře a najdou je tam už s poruchou vědomí, protože oxygenace je velmi nízká,“ popsal. Kromě podceňování nemoci je u koronaviru zrádné i to, že tělo na covidový zápal plic reaguje pozdě. Pacientům se začne hůř dýchat až ve chvíli, kdy je poškození orgánu rozsáhlé.
Lékaři proto nabádají, aby lidé, kteří mají příznaky, zavolali zdravotnickou pomoc včas. Jestli a na jak dlouho bude nemocniční péče potřeba, je podle lékařů obvykle jasné po třech až pěti dnech od prvních příznaků. Pokud se během nich horečka, dušnost nebo kašel zhoršují, měl by pacient kontaktovat lékaře. Zvlášť to platí pro lidi nad 60 let.
Oddalovat telefonát se podle lékařů nevyplácí. „Stává se nám, že si kupují léky na internetu. Léčí se něčím, čemu věří, že je léčí, a oddalují tak příchod do nemocnice až do doby, kdy je na všechno pozdě,“ varuje primář infekčního oddělení Krajské nemocnice Liberec Adam Vitouš.
Na včasné hospitalizaci je závislé především podání Remdesiviru nebo dalších léků – fungují jen v počáteční fázi onemocnění.
Zároveň by měli i jejich blízcí aktivně sledovat, zda se neprojevuje nedostatečné okysličení krve na těle nemocných. „Mohou vidět, že jsou pacienti nápadně promodralí – lůžka nehtů, rty nebo i na kůži. To je varovná známka,“ přiblížil Jiří Karásek.
Vyhnout se jednotce intenzivní péče je ostatně žádoucí i statisticky. Kdo na ní skončí, má poloviční šanci, že ji již neopustí živý. Jinými slovy, na těchto odděleních se zdravotníkům daří zachránit zhruba každého druhého pacienta.
