Praha - Před padesáti lety začala série významných procesů s pachateli nacistických zločinů z vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Čtyři dny před vánočními svátky roku 1963 stanulo před frankfurtským soudem v první vlně 22 obžalovaných, mezi nimi vedoucí pracovníci, hlídači i zdravotníci. Odsoudit se ovšem podařilo jen některé. Po zahraničím vedených procesech byl ten ve Frankfurtu mimořádný, byl totiž první iniciovaný tlakem zevnitř Německa. „Středoevropská společnost do té doby odmítala převzít odpovědnost za válečné zločiny v takovémto táboře,“ vysvětlil historik Vojtěch Kyncl.
Mezi hlavními obžalovanými stál tehdejší pobočník Rudolfa Hesse, Robert Mulka. Vinu, stejně jako nikdo jiný, nepřiznal.
- „Nebyl jsem o tom informován, nevěděl jsem to. Jinými slovy: trváte na tom, že jako táborový zástupce jste nevěděl, že náklaďáky odvážejí lidi do plynových komor? Ne, na to jste se neptal. Taže jste to nevěděl? Ne!“
I přesto je jedním z těch, které nakonec soud do vězení poslal. Jedním z mála, který za věznění zaplatil vězením. „Za smrt 1,3 milionu lidí neslo zodpovědnost pouze padesát osob, to je zoufale málo,“ řekl k tomu historik Vojtěch Kyncl.
Dva z velitelů osvětimského tábora byli souzeni a popraveni roku 1947 v Polsku. Další byl zatčen v roce 1960 v Hamburku a zemřel ve vězení o tři roky později.
Všichni byli obviněni ze spoluviny za masové vyvraždění milionů lidí. Ti, kteří pobyt v koncentračním táboře přežili, se poprvé po dvaceti letech opět setkali tváří v tvář se svými mučiteli a vypovídali proti nim před soudem. V rámci tohoto procesu vyšla víc než kdy jindy najevo hrůzná fakta o nacistické vyhlazovací mašinérii.
Tábor Osvětim byl na rozkaz druhého muže nacistického Německa, šéfa jednotek SS i gestapa Heinricha Himmlera, z 27. dubna 1940 založen v blízkosti stejnojmenného polského městečka. První vězňové - především Poláci věznění z politických důvodů - sem byli zavlečeni v červnu 1940 a byli využíváni k otrocké práci.
Rodinný tábor Birkenau očima čtyřiaosmdesátileté Evy Liškové:
„Byly tam vysoké komíny, které šlehaly plameny, a strašně to tam smrdělo, to si pamatuju… My jsme neměli vši, ale vši měly nás. To bylo mraveniště. Vlasový, šatový, poštípaný… Byl to strašný křik a nakonec úplné ticho a ráno jsme se dozvěděli, že ten transport šel za jednu noc do plynu.“
V první plynové komoře v Osvětimi I byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny na stovkách sovětských zajatců a dalších vězňů vražedné účinky cyklonu B - látky užívané pro deratizaci. Později byly v Březince postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na 6 000 lidí.
V Osvětimi a ve vedlejším táboře Březinka zemřelo během holocaustu více než 1,1 milionu lidí, z nichž milion byli evropští Židé. Ostatní byli Poláci, kteří nepatřili k židovské komunitě, dále Romové a sovětští váleční zajatci. Tábor osvobodila Rudá armáda v lednu roku 1945.
