Praha – Od roku 1996 se české vlády zabydlují ve Strakově akademii v průměru na jeden a půl roku. Příčinou by podle současného vnímání mohla být třeba nemohoucnost politiků dlouhodobě dodržet slovo – nebo vytěsnit osobní spory a většinu času prostě vládnout. Dle politologů přitom nestabilní vlády doplácejí už na prvopočátek svého vzniku – tedy volební systém. Tomáš Lebeda z olomoucké univerzity Palackého je jedním z teoretiků, kteří doporučují pozměnit poměrný systém voleb do sněmovny za více většinový: už proto, že takový model v zásadě lépe odpovídá české společnosti.
Všichni dobří přeběhlíci
Zjednodušeně řečeno – systém, jakým v Česku své poslance volíme, jim pozdější úsilí o politický pakt příliš neulehčuje. Pověstný boj o „stojedničku“, tedy nejtěsnější možnou většinu, která zajistila těsný průchod mnoha klíčových zákonů, se v Česku stal nejvýraznějším sněmovním dramatem na pokračování. Důsledkem bylo stále větší spoléhání na odpadlíky, přeběhlíky, tedy osoby, které v jistém momentu opustily svůj tábor a podpořily opačnou stranu. Ve vrtkavou spolupráci drolící se v nejhorší moment pro koaliční vlády přitom dojde i v případě, kdy strany zpočátku získají neobyčejně silný poměr – 118 hlasů, jako v případě posledních sněmovních voleb.
Začátek předčasného konce má podle Lebedy co do činění s jednoduchou pravdou dle hesla tři se dohodnou hůře než dva. V ideálním případě (ponechme nyní stranou politické skandály) by vládám k dotažení celého volebního období stačilo spoléhat se jen na jednoho partnera. I kvůli tomu, že vítězné strany jsou nuceny přibrat do kabinetu i partnery, se kterými by jinak společnou řeč těžko nacházely. Tak jako třeba v roce 2002, kdy se v parlamentu rozhodli kvůli nutnosti většiny uzavřít svazek sociální demokraté, KDU-ČSL a Unie svobody – tedy zastoupení, které jinak třeba v Německu ideově dlouho pokrývalo celé politické spektrum.
Volební systémy šité na míru
Nutnost v Česku vládnout v doprovodu minimálně dalších dvou stran je daň za proporční volební systém, jenž má tu výhodu, že věrněji odráží představy a nálady ve společnosti. Lebeda ale přiznává, že tento model má skutečnou váhu právě ve státech, jejichž obyvatelstvo tomu odpovídá. „Dává to smysl v takových zemích, kde je velké množství národnostních menšin jako třeba Izrael nebo Belgie. Ale pokud máte poměrně homogenní společnost, jakou je Česká republika, můžete si dovolit takový volební systém, který přivede do vlády třeba pouze dvoučlenné koalice,“ říká politolog.
České politice by prý prospěly i takové podmínky, které motivují vzájemně spřízněné strany spolupracovat už před volbami. Do poměrného systému se tak nepřímo vkrádá většinový efekt, kdy podobná uskupení jsou schopna oslovit širší podíl voličů. Případná změna volebního systému ale v parlamentu povětšinou náležela do šuplíku „k řešení, ale později“. „Skutečně se ukazuje, že je to dlouhodobý chronický systémový problém. Bohužel to ČR za celé období nedokázala řešit. Pár pokusů tady bylo, ale nikdy se to nedotáhlo do konce,“ dodává Lebeda.
Více než spolupráci s jinými ale některé strany budou spíše usilovat o to, jak udržet sebe samotné v jednotě. A to už volební reforma není schopna řešit. „Ono se začíná stále více projevovat, že ty strany začínají být vnitřně velmi nedisciplinované. V podstatě je velmi snadné některé poslance přesvědčit, aby tu koalici nebo stranu opustili,“ zmínil Lebeda.
Do voleb s prezidentem v zádech
Méně proporční volební systém by znamenal pro český parlament větší stabilitu. Zákonodárci se ale podle politologa vydali přesně opačným směrem, když posílili úlohu prezidenta. „Tomu určitě nebude záležet na tom, aby se posilovala pozice sněmovny, potažmo vlád, protože vláda je přímým konkurentem prezidenta na poli exekutivy,“ dodal.
A s rolí prezidenta budou stávající strany muset počítat i ve volebních výsledcích na konci října. Bylo by prý velmi překvapivé, pokud se strana se záštitou hlavy státu do sněmovny nedostane. „Vzhledem k nynějším podmínkám by to pro SPOZ byl svým způsobem debakl,“ tvrdí Lebeda. Spíše než standardní politickou stranu ale podle něj SPOZ připomíná spíše klub přátel Miloše Zemana a není jasně ideově ukotvená.
Ještě těžší předvolební otázkou je ale prý pravice a zejména to, jak se zachovají její voliči. „Ti možná z mnoha důvodů nebudou chtít volit ODS, možná nebudou úplně důvěřovat TOP 09 a budou se rozhlížet, co dál. Ten pravicový volič zas až tak moc jistých alternativ nemá,“ konstatuje Lebeda. Přílišnou nadějí podle něj není ani možný návrat Václava Klause. Zaprvé nemá pravice, ať už jakákoliv, moc dobré volební vyhlídky. A v okamžiku oznámení Klausova návratu se ihned otevře citlivé téma amnestie. „Může to pro něj být hořkým koncem,“ dodává Lebeda.
Tomáš Lebeda je docentem politologie a vedoucím Katedry politologie a evropských studií na FF UP v Olomouci. Profesní dráhu začínal v Sociologickém ústavu AV ČR a na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Specializuje se na oblast voleb, volebních systémů a volebního chování.
