Střechu nad hlavou i práci má dnes žena, která strávila desítky let v pražských ulicích s levným krabicovým vínem v ruce. Zkušenost s životem bez domova je ovšem pro práci v sociálním podniku Pragulic zásadní. Je totiž průvodkyní – ukazuje lidem místa, kde žila. S bývalou bezdomovkyní, která se dokázala vrátit do společnosti, natáčely pro 168 hodin Darina Vlková a Eva Koryntová.
Na pražských ulicích a v parcích (případně na hlavním nádraží) žila Ivana Zittová 37 let. Mezitím byla několikrát ve vězení, poprvé ještě za komunistů za příživnictví, později za krádeže. Vzpomíná, že se jí život bez domova dlouho líbil. „Bavil mě ten adrenalin. Bavilo mě to, že jsem nemusela cinkat klíči za svobodu. Udělala jsem si to sama. Jenže časem jsem zjišťovala, že je to blbost,“ popisuje.
K tomu, jak vnímala bezdomovecký život, možná přispělo nešťastné dětství. Říká, že ji rodiče bili. „Měla jsem hodněkrát otřes mozku. Dostávala jsem korkovými dřeváky do hlavy,“ uvádí. Po několika útěcích z domova ji dali do diagnostického ústavu.
Na pražských ulicích našla přátele, s nimiž pila a přespávala ve Vrchlického sadech – původně na lavičkách a trávníku přímo před vchodem do nové odbavovací haly hlavního nádraží, později u rampy parkoviště. Na otázku, co je s jejími přáteli, má jasnou odpověď: „Jsou mrtví.“
Před šesti lety se rozhodla svůj život zásadně změnit. Nejprve se rozhodla skončit s alkoholem. Popisuje však, že zbavit se závislosti nebylo jednoduché. „Málem mě to zabilo. Rok jsem ležela na lavičce, nemohla jsem vstát, nemohla jíst, nemohla pít, byla jsem úplně vyřízená. Už jsem to vzdala. Ležela jsem tady, nikdo si mě nevšímal,“ líčí.
V parku před nádražím se seznámila i s mužem, který si ji později vzal, a našla tam práci. Ivana Zittová nyní pracuje na vrátnici pražského kreativního centra na Staroměstském náměstí a zároveň jako průvodkyně pro sociální podnik Pragulic.
Ten organizuje „exkurze“ do života pražských bezdomovců. „Na hlavním nádraží, kde jsme rozdávali jídlo, jsme potkali Ivanu sedět na lavičce. Nabídli jsme jí práci a ona ji přijala,“ upřesňuje zakladatelka Pragulic Tereza Jurečková.
Nakonec si s manželem našla dnes již bývalá bezdomovkyně i nájemní bydlení. „Pro někoho banalita, já jsem to oplakala – poprvé v životě klíče. Vážím si toho, hlídám je jako oko v hlavě,“ podotýká. Jestli ale bude mít bezdomovecký příběh jednou provždy šťastný konec, není ještě zcela jisté. Nájemní smlouva platí do července příštího roku. Zda bude nájem prodloužen, nebo nynější nájemníci bytu skončí zase na ulici, zatím není jasné.
