První republika měla nakročeno k tomu, stát se idylou, ale nakonec zaškobrtla. Přispěla k tomu světová hospodářská krize, vzestup nacismu v Německu, ale možná také předčasné úmrtí vlivné stmelující osobnosti, kterou byl Antonín Švehla. Je o tom přesvědčen právník, bývalý premiér a první předseda Senátu Petr Pithart. V Interview ČT24, jehož hostem byl, také varoval před nacionalismem, který byl podle něj u kořenů všeho zlého, co stát za sto let potkalo.
Petr Pithart ke sto letům Československa: Nejsmutnější je, že příliš brzy zemřel stmelovatel Švehla
60 minut
Petr Pithart v Interview ČT24: Některé věci se nemusely stát a něco se asi stát muselo a odestát se to nedá
Po vzniku Československa se v rychlém sledu vystřídali tři premiéři (nepočítáme-li předsedu úřednické vlády Jana Černého) – Karel Kramář, Vlastimil Tusar a po jeho politickém pádu se vedení exekutivy ujal Antonín Švehla z republikánské (agrární) strany.
Premiérem byl s krátkou přestávkou šest let a postupně sestavil tři vlády. Zejména ta poslední byla podle Petra Pitharta zárodkem toho, čím mělo Československo být. „Byl to premiér vlády, do které vstoupily dvě německé politické strany a byli tam i Slováci. Nebylo lehké tohle dokázat. Je to zásluha dvou mužů, Antonína Švehly a Tomáše Garrigua Masaryka. Byla to možná nejsvětlejší doba první republiky – léta 1926 až 1929,“ řekl Petr Pithart.
Stmelovatele Švehlu vystřídal Hitlerův řev
Švehlu však v roce 1928 postihl těžký srdeční záchvat, který jej záhy odstavil z politického života s výjimkou stranické funkce, v níž setrval až do smrti v roce 1933. A právě předčasný Švehlův odchod z politického a poté i pozemského života považuje Pithart za jedno z největších neštěstí československé historie. „Velmi rychle onemocněl, dlouho stonal, nevědělo se, uzdraví se? To se nemělo stát,“ podotkl.
Antonín Švehla se ostatně dočká 28. října posmrtného ocenění z rukou prezidenta republiky, který se tak s Petrem Pithartem na jeho významu shodne. Byl to bytostný politik a mistr kompromisu, v praktické politice jistě zručnější než sám Masaryk. Ten se nepochybně hodil do role prezidenta, jak ale Pithart připomněl, jeho působení v běžné stranické politice nebylo právě přesvědčivé. „Zkoušel dostat se do říšské rady. Zkoušel to se staročechy, s mladočechy, pak si založil vlastní stranu, ale byl její jediný poslanec. Kandidoval za sociální demokraty na Valašsku, to mu nešlo,“ shrnul předválečnou politickou historii Masarykovu.
Švehla tak byl ve své době dost nenahraditelný. A když odešel, místo tohoto stmelovatele a zesláblého a stárnoucího Masaryka pak našel sluchu u českých Němců Hitler. „Zbláznil naše Němce, kteří už byli nachystáni za stát přebírat odpovědnost, vstoupili do vlády,“ míní Pithart. A pak už dějiny nebyly k zastavení, tím spíše, že Slováci byli nespokojeni nenaplněným slibem autonomie. „Když stát vznikl v hranicích, které vyjednal Edvard Beneš, bylo v něm osm národů a Češi tvořili menšinu. Pak si vytvořili koncept československého národa, což na vítězné velmoci zapůsobilo, ale nebyla to pravda. To jsme se definitivně přesvědčili až po listopadu,“ poznamenal polistopadový předseda české národní vlády.
Jenomže nebyli to jen čeští Němci, případně z určitého pohledu Slováci, kteří se na konci 30. let chovali nepřístojně. Za druhé republiky se ukázalo i to nejhorší, co bylo v Češích. „Na zlomu roku 1938 a 1939 začaly vylučovat profesní komory nejvzdělanějších lidí v zemi – právníků, lékařů – své židovské kolegy. To je strašné. Pro mě, když to vezmu bodově, je to jedna z nejhorších chvil. (…) Asi to v nich bylo. Jak se říká, bylo to v nich jako v koze – a teď přišla příležitost,“ míní docent pražské právnické fakulty.
Za všechny katastrofy může nacionalismus, varoval Pithart
Antonín Švehla je také autorem několika občas citovaných výroků. Jeden z nich praví, že „politika je krásná, ale ze všech nejkrásnější je politika československá, protože je tak těžká“. Platí to i dnes? Těžko, když žádná československá politika již neexistuje, povzdechl si Pithart.
Za to nejhorší, s čím se Československo a obecně české země ve své historii potýkaly, přitom považuje Petr Pithart nacionalismus – v onom negativním smyslu národního šovinismu, na rozdíl od vlastenectví a patriotismu. „Všechny katastrofy v Evropě jsou důsledkem vyhroceného nacionalismu. Tak začala první světová válka, proto se rozpadlo Rakousko-Uhersko, proto dopadlo Československo tak, jak dopadlo – před válkou i po válce. Vždycky jsme dojeli na nacionalismus. Hranice není jasná – vlastenectví, patriotismus ano, ale když to přechází do nacionalismu, šovinismu, tak je to konec,“ podotkl.
Současná česká politika však již není soubojem národů, přesto se zdá, jako by byl národ rozpolcen takřka nesmiřitelně. To považuje Pithart za další velké nebezpečí. „Na to si nemůžeme zvyknout a nemůže nás utěšit, že podobný prožitek rozdělenosti, přímo puklosti, zažívají i jiné národy. Někdo dělá chybu, určitě také politici, strašně důležitá jsou média, o sociálních sítích ani nemluvě,“ míní. Za klíčové považuje, aby politici začali poslouchat druhé.
„Málokdy je slyšet opravdový dialog, kdy jeden odpovídá druhému. Připadá mně, že každý má svou odpověď už připravenou a jenom čeká, až druhý skončí. (…) Tak se politika dělat nedá, mě musí zajímat, proč ten druhý si myslí něco jiného, jak je to možné, a třeba přijdu na to, že má v něčem pravdu. A když to z politiky zmizí, štěká se na sebe, uráží se a dělá se politika přes média, tak to nemůže dobře dopadnout. Pak se lidé odvracejí od politiky jako takové a pak přijde někdo, kdo řekne, že politiku vůbec dělat nebude, protože je to špína – a vyhraje na tom, že jsou lidé zklamáni tím, co viděli. A jsou právem zklamáni,“ zhodnotil bývalý politik, který v letech 1990 až 1992 vedl českou vládu a v letech 1996–1998 a 2000–2004 byl předsedou Senátu.
Potenciál i hrdinové národa
Česko přesto má podle něj velký potenciál. „V této zemi je tolik skvělých, inteligentních, šikovných lidí – má na to. Ale musíme zvládnout rozšiřující se propast. A je to na těchto lidech, aby měli na mysli, že se musí zajímat nejvíce lidí o veřejný život, o politiku, chodit k volbám. Máme na to, být srdcem Evropy,“ věří Pithart.
Češi dnes také mají hrdiny, k nimž mohou vzhlížet – vojáky. „Je to teď třeba zdůrazňovat, protože je snadné začít zpochybňovat naše závazky. Ale závazek je přece to, co zavazuje. Lamentujeme nad Mnichovem, že nás zradili – a teď zradíme my? Závazek se musí držet, i když je to těžké, nepříjemné a nenese to bezprostřední efekty. V tom je smysl závazku, že platí, i když je sezona špatná,“ shrnul.
A přes všechny výhrady k tomu, co se za sto let nepovedlo a co se nedaří ani dnes, je teď čas slavit. Proto také Petr Pithart nechtěl v Interview ČT24 hovořit o tom, že prezident republiky nepozval na slavnost na Hrad některé politiky, kteří k němu byli kritičtí.
„V těchto dnech slavím a jsem hrdý na svoji zemi. Pak zase budu rejt a hledat problémy. Ale teď se cítím na vlně, na které je nás, doufám, hodně,“ ujistil.
