V keňském městě Itibo funguje nemocnice s českými lékaři, kteří tam pracují ve svém volném čase a zdarma. Humanitární projekt vybudoval ve spolupráci s organizací ADRA Aleš Bárta – lékař, který ji také provozuje. Na začátku měl k dispozici žiletku a vatu, dnes je nemocnice vybavena pro komplexní péči o keňské pacienty. Rozhovor v Událostech, komentářích s ním vedla Marcela Augustová.
Od žiletky k plně vybavené nemocnici. Lékař Aleš Bárta uzdravuje Keňany už 14 let
Lékař Aleš Bárta: Občas mi říkají, že jsem blázen (zdroj: ČT24)
Jak se nemocnice v Itibu změnila ze zařízení, které jste viděli, když jste tam přijeli, v zařízení, jak vypadá dneska? Co všechno se tam povedlo vybudovat?
Když jsme tam přijeli v červnu 2005, byla tam jedna budova, která sloužila jako ambulance. Neměli žádné vybavení, používala se žiletka na rozříznutí kůže a klasická chlupatá vata na ošetření. Po rekonstrukci, když teď udělám střih až do dnešní doby, máme zubní ordinaci, porodní sál s lůžky pro rodičky, klasickou ambulanci plus malý úrazový sál, laboratoř, velký operační sál, jednotku intenzivní péče, rentgen, ultrazvuky. Je toho spousta.
Takže je to podobné vybavení, kterým disponuje, řekněme, průměrná tuzemská nemocnice? Nebo je to všechno trochu na koleni?
Okresní nemocnice s takovým drobnějším vybavením, ale samozřejmě se pořád potýkáme se spoustou problémů a musíme improvizovat.
Z čeho nemocnice v Itibu žije? Pacienti u vás za ošetření platí. A jak těžko či lehce se vám shánějí sponzoři?
Pacienti u nás platí zhruba jednu třetinu financí, co by zaplatili jinde, protože chytří lidé mi poradili, že lidi v Africe nemůžou dostat nic zadarmo.
To by tam byla celá Keňa?
Přesně tak. Sjela by se k nám celá Keňa, takže jsme nastavili velmi příjemné částky, aby si to všichni místní mohli dovolit. A se sponzory je to trošku složitější, nicméně nemocnice v Itibu je dobrá reklama pro spoustu sponzorů, pokud nám poskytují nějaké finance.
A slyší třeba čeští dárci na dárcovské SMS? Případně, kdybyste třeba mohl říct nějaký příběh, který by je nalákal.
Spíš bych volil zaslání peněz na účet, protože ten máme opravdu jenom pro Itibo. Peníze nikam jinam nejdou, takže všechno je směřováno přímo do nemocnice. A poslední příběh, který jsme měli, byla velmi těžce popálená holčička. Opařila se na 15 procentech povrchu těla. Letěla k nám vrtulníkem v umělém spánku, my jsme ji ošetřovali téměř za plného vědomí, jak nejlépe jsme dovedli, a po třech týdnech se vrátila domů.
Vy v Africe pobýváte vždycky čtvrt roku, pak jedete na chvíli domů a po tu dobu se o nemocnici stará místní personál. Jak jste k sobě hledali cestu a kdy jste zjistil, že se na ně můžete stoprocentně spolehnout?
Začátky byly samozřejmě složitější, protože oni v nás viděli trošku takové ty boháče. Běloch má v Africe pořád status obrovského bohatství, které táhne za sebou. Chvíli nám trvalo, než jsme si nějak vyjasnili mantinely a mnoho let zpátky už vím, že místní personál je velmi splolehlivý, velmi zkušený a já s nimi velmi rád spolupracuji.
Mluvíte o boháčích, ale vy i další čeští lékaři, kteří v Itibu působí, tam pracujete zadarmo. Z čeho žijete? Já jsem se už ptala, z čeho žije nemocnice, ale z čeho žijete vy osobně?
Naši lékaři tam jezdí v rámci dovolené, anebo náhradního volna. Medici tam jezdí také v rámci podpory z lékařských fakult z fondu mobility. Já jsem si musel trošku udělat rodinné zázemí, abych měl nějaké příjmy a mohl to tím kompenzovat.
Tak jestli to můžu říct, říkáte, že občas prodáte nějaký pozemek a z toho pak žijete. Řekl vám už někdy někdo, že jste Don Quijote?
Ne. Spíš, že jsem blázen.
(Redakčně kráceno, celý rozhovor ve videu.)