Z koryta Labe se kvůli suchu vynořují hladové kameny, které lidé dávno považovali za ztracené, a vyprahlá krajina zažívá největší sucho za posledních dvanáct let. Nedostatkem srážek, vysokými teplotami a poklesem vod si přitom země zdaleka neprochází poprvé. Svého času dokázalo české sucho posloužit i Josifu Stalinovi jako karta ve hře o poválečnou Evropu.
Nejvyprahlejší české roky. Sucho posloužilo i Stalinovi
Historicky první českou zmínku o ničivých následcích sucha představuje zápis v Kosmově kronice, středověkých a raně novověkých záznamů o teplotních extrémech ale není mnoho. Jak loni upozornil server Týden, tým výzkumníků z Bernské univerzity musel shromáždit data z více než tří set kronik a dalších historických materiálů z celé Evropy, a teprve poté mohl za nejpustošivější sucho, které kontinent potkalo, označit to z roku 1540.
Podle některých kronikářů nepršelo od února až do září, vyschly studny a pitná voda se vydávala jen při zvonění zvonů, protože ale byla kontaminovaná, tisíce lidí umíraly na úplavici. Stromy začaly shazovat listí už na začátku srpna, koryto Rýnu i Seiny bylo podle archiválií tak malé, že přes něj šlo přejít, a obvyklý průtok Labe poklesl na desetinu.
Roku od narození Páně 1121 osení špatně urodilo pro veliká sucha, která trvala tři měsíce.
Tanec smrti podle středověkého norimberského tiskaře Michaela Wolgemuta
Relevantní údaje o počasí v Česku poskytují teprve data z Klementina, které zahájilo 1. května 1804 svá pravidelná měření. U zmiňovaného Labe se nicméně i tak dá zahájit sledování nejsušších let uplynulého století.
1904
„Spatříš-li mne, plač,“ stojí německy na takzvaném hladovém kameni, který dnes mohou spatřit návštěvníci a obyvatelé Těchlovic u Děčína. Balvan – a hydrologická památka zároveň – se z labských vod vynořuje pouze při výrazném poklesu říční hladiny.
Varovný německý nápis pochází z roku 1904. České země tehdy zažily první výrazné sucho dvacátého století, které trvalo od začátku léta až do poloviny podzimu. Těchlovický hladový kámen, bratr známějšího hladového kamene z Děčína, se letos objevil poprvé od suchého roku 1983; celých třicet let se lidé domnívali, že zmizel při úpravách říčního dna.
obrázek
1921
Jedno z nejvýznamnějších such 20. století bylo zaznamenáno v roce 1921. Suché bylo už jaro a vydatněji pršelo teprve na přelomu května a června – poté až s koncem léta. Kronikář valašské Rokytnice psal o nesnesitelných červencových vedrech, vyschlém potoce a studních s nedostatkem vody. Z hlediska úbytku vody v tocích je také rok 1921 považovaný za jeden z nejhorších v historii a překonány nebyly ani některé z teplotních rekordů.
1947
„Ani taková přírodní katastrofa, jako bylo loňské sucho, nedovedla naše národní hospodářství vyšinout z rovnováhy,“ uvedl předseda vlády Klement Gottwald, když v březnu 1948 prezentoval poslancům programové prohlášení svého obnoveného kabinetu.
Československo v té době za sebou mělo nejen puč, který komunisty přivedl k moci, ale také suché léto sedmačtyřicátého roku. Srážkový deficit krajina nabírala už od dubna, v červnu se navíc přidala tropická vedra, která trvala až do září; ještě v první polovině října se teplota držela nad pětadvaceti stupni Celsia.
Nedostatek srážek a jeho katastrofální dopad na československé zemědělství tehdy zřejmě nejvýrazněji zamíchal i politickou situací v předúnorové republice. V době, kdy země zvolna prahla, totiž Američané nabídli evropským státům Marshallův plán, jenž měl stimulovat jejich hospodářskou obnovu po druhé světové válce.
Československé vedení se chystalo americkou podporu v červenci 1947 přijmout a ze svého zájmu upustilo až po nátlaku Sovětského svazu. Stalinova Moskva tehdy náhradou Praze nabídla odkup průmyslových výrobků i 600 tisíc tun tolik potřebného obilí – a zemi k sobě před únorovým pučem ještě víc připoutala. Sucho navíc pokračovalo.
Vysychající koryto Sázavy (1947)
1953
Přelom 40. a 50. let v Československu obecně patří mezi nejvyprahlejší období a o roce 1953 hydrolog Pavel Treml hovoří přímo jako o nejsušším roku 20. století. Sucho začalo kolem 15. srpna a skončilo až v první polovině března roku 1954 táním sněhu, na většině území tedy trvalo až 190 dnů.
Srážkově podměrečné období, snaha zadržet vodu v krajině a zajistit řekám dostatečné průtoky bylo také jedním z motivů pro masivní výstavbu vodních děl. V roce 1954 se Vltavská kaskáda začala rozrůstat o dominantní orlickou přehradu, nádrž s největším vodním objemem v republice. Už o dva roky dříve začaly stavební práce i na lipenské přehradě.
Stavba orlické přehrady (1959)
1983
S nedostatkem vláhy se Československo znovu intenzivněji potýkalo až na počátku 80. let. Z hlediska vyprahlé půdy je rok 1983 jedním z nejextrémnějších, sucho navíc – podobně jako letos – umocňovaly vysoké teploty, které dlouhodobý průměr převyšovaly až o osm stupňů. V Uhříněvsi u Prahy tak na konci července naměřili na dlouhou dobu absolutní teplotní rekord Česka; rtuť na 40,2 stupních překonaly až před třemi lety teploměry v Dobřichovicích.
Současně s tím klesly průtoky řek na kritické úrovně léta 1947 a ani omezení spotřeby vody příliš nepomohlo. „Celý podzim je sucho a zaprší jen málo,“ poznamenal si kronikář jihomoravského Rašova. „V novinách jsou zprávy o následcích sucha a mnohde už není ani pitná voda a musí se dovážet.“
1992 a 2003
První porevoluční sucho se objevilo v roce 1992 a projevilo se zejména na poklesu říčních hladin i spodních vod. Podle ČHMÚ byla kvůli horkým letním měsícům v tomto roce naměřena nejvyšší roční průměrná teplota od 50. let, teplotní extrémy přinesl především začátek srpna – od Sušice po Hradec Králové a od Tábora k Lounům tehdy teploměry překonávaly hodnoty 37 stupňů.
Nejvýznamnější sucho novodobé historie však meteorologové naměřili až o jedenáct let později. Pokud dnes uvádějí, že Česko zažívá nejhorší sucha za dvanáct let, vztahují se právě k roku 2003. Nedostatek srážek a ubývání spodních vod tehdy postihlo především území západní Evropy, Česká republika ležela na okraji postižené oblasti. Horké a suché počasí přesto poškodilo nejen úrodu ovoce a obilí, ale významně klesla i hladina českých řek a rybníků.