Z koryta Labe se kvůli suchu vynořují hladové kameny, které lidé dávno považovali za ztracené, a vyprahlá krajina zažívá největší sucho za posledních dvanáct let. Nedostatkem srážek, vysokými teplotami a poklesem vod si přitom země zdaleka neprochází poprvé. Svého času dokázalo české sucho posloužit i Josifu Stalinovi jako karta ve hře o poválečnou Evropu.
Historicky první českou zmínku o ničivých následcích sucha představuje zápis v Kosmově kronice, středověkých a raně novověkých záznamů o teplotních extrémech ale není mnoho. Jak loni upozornil server Týden, tým výzkumníků z Bernské univerzity musel shromáždit data z více než tří set kronik a dalších historických materiálů z celé Evropy, a teprve poté mohl za nejpustošivější sucho, které kontinent potkalo, označit to z roku 1540.
Podle některých kronikářů nepršelo od února až do září, vyschly studny a pitná voda se vydávala jen při zvonění zvonů, protože ale byla kontaminovaná, tisíce lidí umíraly na úplavici. Stromy začaly shazovat listí už na začátku srpna, koryto Rýnu i Seiny bylo podle archiválií tak malé, že přes něj šlo přejít, a obvyklý průtok Labe poklesl na desetinu.
Relevantní údaje o počasí v Česku poskytují teprve data z Klementina, které zahájilo 1. května 1804 svá pravidelná měření. U zmiňovaného Labe se nicméně i tak dá zahájit sledování nejsušších let uplynulého století.
1904
„Spatříš-li mne, plač,“ stojí německy na takzvaném hladovém kameni, který dnes mohou spatřit návštěvníci a obyvatelé Těchlovic u Děčína. Balvan – a hydrologická památka zároveň – se z labských vod vynořuje pouze při výrazném poklesu říční hladiny.
Varovný německý nápis pochází z roku 1904. České země tehdy zažily první výrazné sucho dvacátého století, které trvalo od začátku léta až do poloviny podzimu. Těchlovický hladový kámen, bratr známějšího hladového kamene z Děčína, se letos objevil poprvé od suchého roku 1983; celých třicet let se lidé domnívali, že zmizel při úpravách říčního dna.
1921
Jedno z nejvýznamnějších such 20. století bylo zaznamenáno v roce 1921. Suché bylo už jaro a vydatněji pršelo teprve na přelomu května a června – poté až s koncem léta. Kronikář valašské Rokytnice psal o nesnesitelných červencových vedrech, vyschlém potoce a studních s nedostatkem vody. Z hlediska úbytku vody v tocích je také rok 1921 považovaný za jeden z nejhorších v historii a překonány nebyly ani některé z teplotních rekordů.
1947
„Ani taková přírodní katastrofa, jako bylo loňské sucho, nedovedla naše národní hospodářství vyšinout z rovnováhy,“ uvedl předseda vlády Klement Gottwald, když v březnu 1948 prezentoval poslancům programové prohlášení svého obnoveného kabinetu.
Československo v té době za sebou mělo nejen puč, který komunisty přivedl k moci, ale také suché léto sedmačtyřicátého roku. Srážkový deficit krajina nabírala už od dubna, v červnu se navíc přidala tropická vedra, která trvala až do září; ještě v první polovině října se teplota držela nad pětadvaceti stupni Celsia.
Nedostatek srážek a jeho katastrofální dopad na československé zemědělství tehdy zřejmě nejvýrazněji zamíchal i politickou situací v předúnorové republice. V době, kdy země zvolna prahla, totiž Američané nabídli evropským státům Marshallův plán, jenž měl stimulovat jejich hospodářskou obnovu po druhé světové válce.
Československé vedení se chystalo americkou podporu v červenci 1947 přijmout a ze svého zájmu upustilo až po nátlaku Sovětského svazu. Stalinova Moskva tehdy náhradou Praze nabídla odkup průmyslových výrobků i 600 tisíc tun tolik potřebného obilí – a zemi k sobě před únorovým pučem ještě víc připoutala. Sucho navíc pokračovalo.
1953
Přelom 40. a 50. let v Československu obecně patří mezi nejvyprahlejší období a o roce 1953 hydrolog Pavel Treml hovoří přímo jako o nejsušším roku 20. století. Sucho začalo kolem 15. srpna a skončilo až v první polovině března roku 1954 táním sněhu, na většině území tedy trvalo až 190 dnů.
Srážkově podměrečné období, snaha zadržet vodu v krajině a zajistit řekám dostatečné průtoky bylo také jedním z motivů pro masivní výstavbu vodních děl. V roce 1954 se Vltavská kaskáda začala rozrůstat o dominantní orlickou přehradu, nádrž s největším vodním objemem v republice. Už o dva roky dříve začaly stavební práce i na lipenské přehradě.
1983
S nedostatkem vláhy se Československo znovu intenzivněji potýkalo až na počátku 80. let. Z hlediska vyprahlé půdy je rok 1983 jedním z nejextrémnějších, sucho navíc – podobně jako letos – umocňovaly vysoké teploty, které dlouhodobý průměr převyšovaly až o osm stupňů. V Uhříněvsi u Prahy tak na konci července naměřili na dlouhou dobu absolutní teplotní rekord Česka; rtuť na 40,2 stupních překonaly až před třemi lety teploměry v Dobřichovicích.
Současně s tím klesly průtoky řek na kritické úrovně léta 1947 a ani omezení spotřeby vody příliš nepomohlo. „Celý podzim je sucho a zaprší jen málo,“ poznamenal si kronikář jihomoravského Rašova. „V novinách jsou zprávy o následcích sucha a mnohde už není ani pitná voda a musí se dovážet.“
1992 a 2003
První porevoluční sucho se objevilo v roce 1992 a projevilo se zejména na poklesu říčních hladin i spodních vod. Podle ČHMÚ byla kvůli horkým letním měsícům v tomto roce naměřena nejvyšší roční průměrná teplota od 50. let, teplotní extrémy přinesl především začátek srpna – od Sušice po Hradec Králové a od Tábora k Lounům tehdy teploměry překonávaly hodnoty 37 stupňů.
Nejvýznamnější sucho novodobé historie však meteorologové naměřili až o jedenáct let později. Pokud dnes uvádějí, že Česko zažívá nejhorší sucha za dvanáct let, vztahují se právě k roku 2003. Nedostatek srážek a ubývání spodních vod tehdy postihlo především území západní Evropy, Česká republika ležela na okraji postižené oblasti. Horké a suché počasí přesto poškodilo nejen úrodu ovoce a obilí, ale významně klesla i hladina českých řek a rybníků.
