Návrat z lyžařského zájezdu v Rakousku před 15 lety skončil nejtragičtější dopravní nehodou v historii Česka. Večer 8. března 2003 u osady Nažidla v jižních Čechách vylétl patrový autobus ve vysoké rychlosti ze silnice a převrátil se. Na místě zemřelo 17 lidí, další dva v nemocnici a poslední podlehl zranění o dva a půl roku později. Přestože soudy i experti po nehodě vyzývali k rychlé úpravě „silnice smrti“, dosud se prakticky nic nezměnilo.
Nehoda se stala jen několik minut poté, co autobus s pěti desítkami cestujících překročil česko-rakouskou hranici u Dolního Dvořiště. Ve vysoké rychlosti vjel do protisměru, převrátil se na bok a spadl ze sedmimetrového srázu. Střecha se při tom zcela odtrhla.
První záchranné jednotky dorazily na místo nehody za deset minut. I pro zkušené záchranáře byl pohled na odtrženou střechu autobusu a jeho zdemolovanou horní polovinu šokující. Hned bylo zřejmé, že lidé sedící v patře měli jen minimální šanci přežít.
Mezi prvními byl na místě nehody lékař záchranné služby Martin Kuba. „Nikdo jsme ani ve snu nečekali, co nás tady může čekat. Já jsem nahoře vystoupil ze sanitního vozu a bylo to, jako by člověk vystoupil z auta do války. Prostor už byl shora nasvícený hasiči, dole ležel autobus, všude byl hrozný křik,“ popisuje bývalý záchranář a pozdější ministr průmyslu za ODS.
Zásah byl podle něj velmi komplikovaný, protože lidé měli rozsáhlá zranění. „Řada z nich měla sériová zranění, vážná poranění hrudníku nebo hlavy. Mnozí tak nemohli dýchat, byli v bezvědomí nebo na hranici vědomí. Přímo na místě jsme některé museli rovnou napojit na umělou plicní ventilaci,“ vzpomíná Kuba.
U nehody zasahovalo celkem sto lidí, v terénu pracovali přes tři hodiny. „Záchranáři byli zdrceni, měli slzy v očích, někteří říkali, že to byl nejděsivější zážitek v jejich profesním životě,“ dodává redaktor ČT Aleš Hazuka, který byl tehdy na místě nehody.
„Když jsme se sem dostali, byla tady hromada batohů a kufrů a z nich se ozývaly stále zvonící mobilní telefony. Příbuzní se snažili získat informace. Bohužel nikdo už telefony v tu chvíli nezvedal,“ přidává vzpomínku Hazuka.
Hodinu a čtvrt po nehodě byli všichni zranění v nemocnicích nebo na cestě za ošetřením. Bilance byla tragická, šlo – a dosud jde – o nehodu s nejvyšším počtem obětí v historii samostatného Česka. Na místě zemřelo 17 lidí, další dva v nemocnici. Dvacátou obětí byl člověk, který zemřel na následky zranění až v srpnu 2005. Polovině zemřelých ještě nebylo ani dvacet let.
Cestující poté popsali, že původně klidná jízda z alpského střediska Ramsau se změnila teprve v okamžiku, kdy autobus po zhruba 230 kilometrech přejel hranice do Česka. Do cíle v Karlových Varech tehdy zbývalo zhruba 300 kilometrů a bylo jasné, že plánovaný příjezd o půlnoci by se nestihl.
Mnoha pasažérům se způsob jízdy nezdál. Jedním z nich byl tehdy i 21letý Viktor Hart z Karlových Varů. „Manželka s Víťou mluvila, on řekl, že řidič jede jako blázen, to sjížděli nažidelský kopec u Bujanova. A najednou slyší obrovský rachot a Víťa přestal hovořit… Seděl vpravo ve třetí řadě. Když se to otevřelo, tak vypadl a zbytek sedaček a podobně ho roztrhaly na kusy. Půl roku jsem žil v iluzi, že se vrátí,“ říká Viktorův otec Karel Hart.
Nezkušený řidič, vysoká rychlost
Vyšetřování nehody se rozběhlo vzápětí. Znalecké posudky ukázaly, že osmačtyřicetiletý řidič Pavel Krbec jel těsně před tragédií rychlostí 118 kilometrů v hodině. Když autobus sjel pravými koly na nezpevněnou krajnici a dotkl se svodidel, řidič reagoval špatně a zatočil vlevo. Autobus tak přejel do protisměru, prorazil svodidla a zřítil se ze sedmimetrového náspu na louku, kde se přetočil přes střechu.
Podle znalce měl autobus vypnutý omezovač rychlosti, který je však povinný a brání překročení rychlosti nad 100 kilometrů za hodinu. Znalec zjistil, že omezovač byl v té době zřejmě vypnutý už čtyři nebo pět let, přesto byl zapsán v technickém průkazu. Upozornil ale, že ani zapnutý a funkční omezovač by nemusel zrychlení úplně zabránit.
Při nehodě mohla sehrát roli i únava řidiče, který měl za sebou v tu chvíli více než čtyři hodiny za volantem. Jeho odpočatý kolega ho přitom měl jen o pár minut později u Kaplice vystřídat. Znalec z oboru psychologie Augustin Pixa řidiče označil za zcela normálního člověka, který „jako my čas od času porušuje pravidla“, avšak tendence k riskování podle něj neměl.
Větším problémem však bylo, že Pavel Krbec neměl s řízením autobusu příliš zkušeností. Živil se jako taxikář v Chebu a jízdou s autobusem si pouze přivydělával. Během vyšetřování se navíc ukázalo, že nelegálně. Řidičský průkaz na autobus sice měl, neprošel ale školením, které je pro profesionální řidiče povinné. Takzvané profesní osvědčení měl Krbec jen na taxislužbu – a rozšíření na autobusy si do průkazu dopsal sám.
Kromě trestného činu obecného ohrožení byl proto obžalován i z padělání veřejné listiny. Za to mu hrozilo až deset let vězení. Znalci postupně vyloučili, že by za nehodu mohla technická závada autobusu, mikrospánek řidiče nebo špatný stav silnice. Za viníka nehody vyšetřovatelé označili řidiče.
Za 20 mrtvých osm let vězení
Týden před rozsudkem Krbec prohlásil, že lituje, že při tragické nehodě nezahynul. „Nedokážu s tím žít, pořád přemýšlím, že skončím se životem,“ uvedl v rozhovoru pro MF Dnes. Naprosto prý chápe pozůstalé, kteří jej označují za vraha, neboť má také děti. Soudnímu líčení se ale vyhýbal.
V listopadu 2003 ho Okresní soud v Českém Krumlově odsoudil k osmi letům vězení a na deset let mu zakázal řídit motorová vozidla. Vyhlášení rozsudku si Krbec nevyslechl. V dopise soudu uvedl, že je ve špatném psychickém stavu. Kritizoval, že někteří lidé ho nazývají zabijákem a vůbec je nezajímají skutečné příčiny nehody. Proti trestu se odvolal, v květnu 2004 mu jej však Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil.
Krbec se tehdy vůbec poprvé dostavil k soudu. Pozůstalí ho přímo na místě vyzvali, aby se jim veřejně omluvil nebo alespoň vyjádřil lítost. Řidič ale celou dobu jen beze slova seděl vedle svého obhájce. Do vězení měl nastoupit v červnu, údajně ze zdravotních důvodů to však neudělal. Soud na něj proto musel vydat zatykač.
Krbec svou vinu popíral i po konečném rozsudku. Médiím se vyhýbal, výjimkou byl rozhovor pro MF Dnes v dubnu 2005, který deníku poskytl už z vězení. Zopakoval, že ho neštěstí mrzí, ale stále trval na tom, že žádnou chybu neudělal a nehodu nezavinil.
Pozůstalí se o odškodné soudili roky, někteří ho nedostali
Pozůstalí po obětech byli přesvědčeni, že za nehodu a smrt dvaceti lidí nesou odpovědnost vedle řidiče i další. Trestní oznámení proto podali například na zástupce sokolovské firmy LSK Autobusy, která autobus vypravila. Podle jednoho z pozůstalých Josefa Pudila byl přepravce zodpovědný za to, že svěřil řízení muži bez oprávnění, které si měl prověřit.
Firma podle něj tolerovala i další vážné prohřešky, například nedodržování přestávek na odpočinek nebo překračování rychlosti. Pudil upozorňoval na to, že řidič před jízdou údajně nespal.
„Ve spisu stojí, že noc před výjezdem z garáže ještě jezdil taxíkem. Tuto jízdu končil ve 2:40 a z garáže vyjel s autobusem krátce nato ve 4:00 ráno,“ řekl Pudil, který při havárii ztratil čtyři členy rodiny včetně dvou dětí.
Pozůstalí, kteří se spojili v občanském sdružení Nažidla 2003, se poté snažili iniciovat změny zákonů, které měly přispět ke zlepšení bezpečnosti. Šlo například o přísné prověřování řidičů dálkových autobusů, povinnou praxi řidičů nebo snížení maximální povolené rychlosti autobusů. S návrhy ale neuspěli.
Na místě nehody záhy postavili dřevěný kříž s fotografiemi obětí. Po peripetiích s umístěním nakonec poblíž postavili i pomník, který odhalili pět let po nehodě, v roce 2008. Dvacítku obětí připomíná 20 žulových kamenů z Labe položených do kruhu. Pomník vznikl podle návrhu akademického sochaře Jana Kotka, který zde přišel o osmnáctiletou dceru.
Při odhalení pietního místa kritizovali pozůstalí i místní, že silnice zůstává stále stejně nebezpečná a za tragédii nenesla cestovní kancelář ani majitel autobusu odpovědnost.
V témže roce požádal Pavel Krbec o podmínečné propuštění, soud mu ale nevyhověl. Podle soudce neprojevil dostatek lítosti nad tragédií. Připomněl, že se dříve řidič nezúčastnil zahájení procesu, nespolupracoval při objasňování případu, nevypovídal, proti verdiktům se odvolával a žádal obnovu procesu.
Proti zkrácení trestu byli zásadně i příbuzní obětí. Na svobodu se muž dostal až v říjnu 2009, z osmiletého trestu si odseděl pět let.
Někteří pozůstalí postupně vysoudili odškodné po řidiči, majiteli autobusu nebo cestovní kanceláři. Další ale své žaloby stáhli. Část požadavků soudy zamítly, protože firmy mezitím zanikly. Soudní spory trvaly roky, jednu ze stížností řešil Ústavní soud ještě 12 let po nehodě.
Tragédie změnila práci záchranářů, ukázala i na nejasnosti v zákonech
Nehoda u Nažidel změnila práci záchranářů. Hned po havárii začali pracovat na tzv. traumaplánech, sjednocovat a koordinovat své postupy. „Připravenost na mimořádné události se zcela podstatně zvýšila v celé republice, nahlížení na mimořádné události se změnilo. Nehoda, která byla i za velice špatných podmínek – byla tma, místo bylo špatně dostupné – nás rozhodně navedla k tomu, jak zlepšit svoje postupy – jak řešit odvoz raněných, jak se chovat na místě, jak koordinovat jednotky integrovaného záchranného systému,“ popisuje ředitel záchranné služby v Jihočeském kraji Marek Slabý.
Z jednotlivých okresních záchranek vznikla jedna celokrajská záchranná služba, která disponuje podstatně většími možnostmi. Přibylo nové vybavení, vozidla a zlepšil se výcvik záchranářů, popsal Slabý. Každý vůz má dnes přímé spojení s dalšími záchrannými složkami. Kraj má také čtyři vozidla určená na převoz materiálu a lidí na místo nehody, z každého z nich mohou ošetřit až sto raněných.
Nehoda však otevřela i řadu dalších otázek. Například skutečnost, že několik řidičů kolem havarovaného autobusu projelo a neposkytlo první pomoc, vedla k jasnějšímu vymezení této povinnosti. Zpřísnily se i tresty, od roku 2009 hrozí za neposkytnutí pomoci podle nového trestního zákoníku až dva roky vězení.
Ukázaly se také nejasnosti ohledně maximální povolené rychlosti autobusů. Přestože zákon obecně umožňuje využívat stejné limity jako pro běžná auta, tedy například na dálnici až 130 kilometrů v hodině, vyhláška nařizuje mít v autobusech pro více než devět lidí nebo těžších pěti tun omezovač rychlosti. A ten nesmí autobusu dovolit překročit rychlost 100 kilometrů v hodině.
Zákonodárci v reakci na nehodu jednali o snížení povolené rychlosti pro autobusy z 90 na 80 km/h na silnicích a ze 130 na 110 km/h na dálnicích. Ke změně však nakonec nedošlo.
Během vyšetřování vyšlo také najevo, že v Česku neexistují bezpečnostní normy pro patrové autobusy z hlediska pevnosti jejich nosné konstrukce. Policie dále upozornila, že podle zákona nelze řidiči odebrat řidičské oprávnění, dokud není pravomocně odsouzen. A to ani tehdy, když padělal osvědčení o profesní způsobilosti řidičů, jak se stalo v tomto případě.
Silnice byla ve špatném stavu, patří mezi nejnebezpečnější
Přestože za hlavní příčinu nehody policie a následně i soudy označily jednání řidiče, pozornost věnovaly také silnici. Znalci z brněnského Ústavu pozemních komunikací totiž ve svém posudku uvedli, že silnice v daném místě nevyhovuje několika základním normám.
Nesprávná byla například šířka, umístění svodidla či sklon svahu. K nehodě mohl přispět především dezolátní stav krajnice a obrácené klopení celé komunikace, které místo do středu směřuje k okraji, uvedli znalci.
„Znalecké posudky ukazují, že silnice odporuje současným normám a především krajnice a svodidla jsou v katastrofálním stavu,“ řekla tehdy soudkyně českokrumlovského okresního soudu Otília Hrehová.
Podle českobudějovické správy Ředitelství silnic a dálnic byla vozovka vyhovující. Problémem ale je, že silnice vede z prudkého kopce, který svádí řidiče k nedodržení rychlosti. „Je třeba v kopci několikrát přibrzdit. Pokud se tam jede rychlostí 90 kilometrů v hodině, je to bezproblémový úsek,“ uvedl tehdejší šéf správy Josef Pešl.
Skutečností ale je, že silnice I/3 od Českých Budějovic na rakouské hranice je velmi riziková. Vede hlubokými lesy a střídají se na ní prudká stoupání a klesání. Na třicetikilometrovém úseku řidiči musí projet 32 zatáček, podobný je i počet nebezpečných horizontů.
U některých křižovatek chybí odbočovací nebo připojovací pruhy, silnice se také kříží s hlavní železniční tratí. Za dvě desetiletí jen v tomto úseku přišlo při nehodách o život přes sto lidí.
Silnice stála dlouho stranou pozornosti, za socialismu totiž bývala od Kaplice k hranicím téměř prázdná. Cestovat do Rakouska bylo umožněno jen vyvoleným.
Po revoluci se ale stala jedním z nejfrekventovanějších tahů, který využívají zájezdové autobusy, kamiony i osobní auta. Podle sčítání z roku 2016 projede úsekem u Nažidel osm tisíc vozidel denně a jejich počet roste. Kapacita ani stav cesty tomu ale neodpovídají.
Změnu měla přinést stavba dálnice D3, která povede souběžně se stávající silnicí a má z ní převzít naprostou většinu provozu. V době po nehodě autobusu mluvili politici a silničáři o začátku stavby v roce 2010, dosud se ale ani nezačalo a v nejbližší době nezačne.
Před třemi lety proto vznikl plán na vylepšení stávající silnice první třídy včetně části u Nažidel. Jako dočasné řešení měly vzniknout nové bezpečnější křižovatky, přibýt třetí pruhy určené k předjíždění a upravena měla být nejrizikovější místa.
Ukázalo se ale, že příprava úprav a získání všech povolení by mohly trvat ještě déle než stavba chystané dálnice. Případné rozšíření navíc není ani v územních plánech obcí. Ze zamýšlených úprav tak zbylo jen torzo – silničáři například osadili tlumiče nárazů, někde doplnili svodidla nebo upravili sklon vozovky.
Ředitelství silnic a dálnic v současnosti předpokládá, že by se úsek dálnice D3 Kaplice-nádraží – Nažidla mohl začít stavět nejdříve na konci příštího roku, zprovozněn by pak byl v roce 2022. Ze zkušeností z posledních let je ale zřejmé, že termín není reálný. Stát dosud nevykoupil ani všechny potřebné pozemky.
Ještě vzdálenější budoucností je navazující poslední úsek dálnice od Nažidel k hranici s Rakouskem. Stát tam dosud koupil pouhých deset procent pozemků. Loni navíc soud řekl, že stavební úřad v Kaplici chyboval a dostatečně se nevypořádal s námitkami jednoho z dvou set majitelů pozemků. Část příprav se tak zde vrátila skoro na začátek.
