Československé legie a jejich vojenské úspěchy v bolševickém Rusku výrazně přispěly k uznání samostatného Československa západními státy v roce 1918. Jedním z významných střetů legionářů s rudoarmějci byla bitva u Lipjag, po níž ztráty Rudé armády padesátkrát převyšovaly ztráty na straně legií. O historické události přišel do Událostí, komentářů pohovořit Václav Petřík, vnuk jednoho z československých generálů Karla Václava Petříka.
Na místě bitvy u Lipjag nás místní komunisté nevítali, říká vnuk generála Petříka
Události, komentáře: Vnuk generála Petříka o bitvě u Lipjag (zdroj: ČT24)
Pane Petříku, váš jmenovec vstoupil do České družiny už v roce 1914, to znamená na začátku války. Významný podpis zanechal například ve vedení bitvy u Lipjag nedaleko Samary o čtyři roky později, v červnu roku 1918. Čím byla právě tahleta bitva tak výjimečná?
Podle mého názoru spočívá výjimečnost bitvy v tom, že část našeho armádního sboru tam bojovala proti obrovské přesile bolševické armády, nebo možná bych spíš měl říct, že ta výjimečnost byla v tom konečném výsledku. Naši legionáři se nesetkali s bojem proti přesile během té války poprvé.
Jaké byly tedy počty obětí na obou stranách?
Našich legionářů šlo do bitvy asi 1600, proti nim stálo 4000 bolševiků, to znamená téměř trojnásobná přesila. Po bitvě je 26 padlých legionářů, někteří pak ještě zemřeli na následky zranění. Na druhé straně je ale zabitých 1500. To je, myslím, věc, kterou si asi dokážeme jenom dost těžko představit, že je vůbec možná.
Velmi těžko si to dokážeme představit. V čem vy vidíte důvod onoho nepoměru?
Bylo to způsobeno tím, že v červnu roku 1918 se vlastně bitvy u Lipjag zúčastnila pouze Penzenská skupina. Ty ostatní skupiny byly roztříštěné po celé magistrále vlastně až do Vladivostoku a poručík Čeček, který té Penzenské skupině velel, neměl možnost mít k dispozici vojáků víc.
Vy jste v Rusku byl nedávno.
Ano.
Jak to bojiště vypadá teď?
Z bojiště v podstatě nezbylo vůbec nic. Pouze železniční stanice Lipjagy je zachována, i když samozřejmě ne v podobě, ve které byla původně. A jinak na místech původního bojiště dneska stojí vlastně město Novokujbiševsk, které vzniklo v roce 1946. Těžko bychom tam hledali jakékoliv místo, které by nám tu historii mohlo připomenout.
Jak to na vás působí, když jste tam přijel a víte, že tohle je místo, kde váš předek bojoval?
Je to samozřejmě velmi silný pocit. Já jsem ho trošičku chtěl srovnávat s pocitem, když jsem se dostal na zborovské bojiště. U Zborova to moje očekávání bylo několikanásobně překonáno v tom lepším slova smyslu. A tak jsem si udělal možná nějaké iluze, že tady u Lipjag to bude stejné.
Ale bohužel jsme se tam setkali s reakcí místních komunistů, která nebyla vůči naší přítomnosti zrovna přívětivá.
Jak si to vysvětlujete?
Město vzniklo až v roce 1946, tak myslím, že těžko můžou jeho obyvatelé nazývat naše legionáře nějakými vrahy nebo teroristy, protože žijí tak trochu v nevědomí. Ale kdyby měli ucelené poznatky a věděli, jak se skutečně celá situace odvíjela, možná že bychom se setkali s úplně jinou reakcí.
- 28. 5. 1918 českoslovenští legionáři obsadili Penzu a za další tři dny ovládli důležitý Alexandrovský most přes Volhu. Když ho překonali, udělali tu chybu, že ho za sebou nevyhodili do vzduchu, snad proto, že chtěli co možná nejrychleji ke svým a toto by představovalo další zdržení. Jako další město na jejich cestě stála Samara, legionářům se však nepodařilo vyjednat se zdejším sovětem průjezd za žádných podmínek a legionáři naopak měli být před Samarou zadrženi u narychlo opevněné stanice Lipjagy. Za nimi se už šikovaly další sovětské jednotky, které snadno přešly nepoškozený Alexandrovský most. Na severní straně trati se rozkládaly bažiny, na jižní zákopy se stovkou sovětských kulometů. Legionáři se ocitli v pasti. Jejich velitel, poručík Stanislav Čeček, zvolil jedinou možnost, nepřátelské postavení prostě obejít a napadnout zezadu. Stalo se tak 4. 6. 1918, kdy po 10 km pochodu v 5.30 hod. poručík Čeček zavelel ke klamnému útoku svého středu a levého křídla a zbývající legionáři pod velením poručíka Jana Gajera obsadili v 8 hodin Lipjagy na straně od Samary. Zbylo jen dobýt sovětský zákop zezadu, což se také po 11. hod. dopoledne útokem na bodáky podařilo. Rudoarmějci se dali na zmatený útěk přes bažiny na jihu, všude jinde stáli legionáři. Cesta do Samary byla volná.
- Penzenské skupině se podařilo spojit se s dalšími legionáři dále na trati, kteří postupně ovládli celou magistrálu a kromě jiného zabránili odvozu rakousko-uherských a německých zajatců na evropská válčiště. Přes beznadějnost situace, v jaké se penzenská skupina dočasně ocitla, pro ni tento střet dopadl příznivě, z celkem 1600 vojáků, kteří se ho zúčastnili, jen 30 legionářů padlo a 89 bylo raněno. Z 4000 rudoarmějců, kteří proti nim u Lipjag stáli se značnou převahou (např. 180 kulometů proti 25 nebo 13 děl proti 5), jich padlo v boji 1500, 300 se utopilo v bažinách a 2000 bylo zajato.
- (převzato z: www.csol. cz)