V případě zvolení prezidentem by chtěl Michal Horáček aktivně zasahovat do politického procesu, mimo jiné účastí na jednání parlamentu. Uvedl to v Interview ČT24 s tím, že prezident má jednat, a nejen ceremoniálně klást věnce. Současně avizoval, že by nejmenoval kabinet, který by se opíral o hlasy komunistů.
Michal Horáček: Prezident má být aktér, vládu opřenou o KSČM bych nejmenoval
Michal Horáček v Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Česká televize vysílá rozhovory s prezidentskými kandidáty v abecedním pořadí v rámci skupin dle nominace, jak je stvrdilo ministerstvo vnitra. První skupinu tvoří kandidáti navržení senátory, druhou ti s podporou poslanců a ve třetí skupině jsou kandidáti s podpisy od občanů.
V čem byste byl lepší prezident než ostatní kandidáti? Proč kandidujete?
Byl bych jiný. Nadcházející volby mají nějaké téma. Jaké téma to je? Myslím si, že to je téma „Vyberte si“. Chcete dalšího kariéristu navázaného na podnikatele nebo politické figury, anebo někoho nezávislého? Nezávislého natolik, aby mohl hájit zájmy všech občanů České republiky. Já nabízím radikální transparentnost.
Nezávislého kandidáta, který přichází s čím, pane Horáčku?
Právě s nezávislostí a s tím, že může hájit zájmy občanů celé České republiky. To je pro mě nejdůležitější. A mám samozřejmě další představy o náplni prezidentské funkce. Jak už rok a půl jezdím po celé zemi a seznamuju se s lidskými příběhy a s prací, tak vidím, jak jsme dobří, kolik jsme toho odpracovali, jak jsme šikovní, pracovití. Jedno nám ale chybí – chybí nám sebedůvěra.
Myslím si, že úloha prezidenta je, aby v nás sebedůvěru vzbudil, protože všichni přece chceme, aby nás dobře vnímala cizina a aby si nás vážila. Nejdřív si musíme vážit sami sebe. To je veliký úkol prezidenta, který není napsaný v ústavě, ale jeho symbolická moc toto může povzbudit a je to moc důležité.
Teď máte na mysli sebedůvěru, kterou byste podporoval z pozice politické moci. Skutečně na to ale může mít prezident vliv? Když se podíváte na každý jednotlivý lidský osud, sebedůvěra a sebevědomí je přece spojeno s vlastním životem a úspěchem. Jak to jako prezident můžete ovlivnit?
Tak, že bych upozorňoval na ty, kteří nás můžou inspirovat. Můžu vám říct mnoho takových příkladů. Před rokem a půl jsem se dostal do Orlických hor, kde je vesnička (Neratov), která byla úplně zničená, v roce 1989 zde žili poslední dva stálí obyvatelé, a na kopci nad ní trčely nějaké ruiny.
O další rok později sem přišel jeden člověk, jmenuje se Josef Suchár, a řekl: Tohle je místo dávných zázraků, já ho oživím a oživím ho spolu s hendikepovanými lidmi. A o šestadvacet let později vesnice ožila, lidé se vrátili a na kopci je místo ruiny chrám, kostel architekta Alliprandiho z roku 1736. Má skleněnou střechu, je otevřený čtyřiadvacet hodin denně, a když do něj přijdete, pocítíte něco zvláštního.
Kromě toho nádherného kostela je kolem i řada chráněných dílen, handicapovaní lidi žijí opravdu pěkný život a produkují krásné věci, které jsem si rád sám koupil. Ale jde zejména o to, že tady byl jeden inspirátor, který ostatním lidem řekl: Hele, věřme si, my to zvládneme.
Říkáte o sobě, že jste liberální demokrat. Kdybyste měl ale popsat skutečně tu voličskou skupinu, o které si myslíte, že máte největší šanci, jak byste ji vystihnul? Pojmout úplně všechny přece není možné a sám vidíte, že politická fragmentace v zemi je po posledních volbách naprosto evidentní.
Nesoudím to inženýrským, sociologickým způsobem, ale citovým. Obracím se k lidem, kteří opravdu chtějí někoho nezávislého, někoho, komu můžou věřit a kdo je může inspirovat.
A mě zajímá, nakolik berete v potaz politickou realitu. Říkáte tomu sociologické inženýrství, ale vidíte, jak je společnost v některých částech rozdělená a že všichni voliči nejsou voliči liberální demokracie? Jak byste to vy jako prezident mohl ovlivnit nebo pospojovat? Pakliže tu ambici máte.
Nemám. Nejsem ten, který má program být spojovatelem silou. Nechci na to tlačit, protože jsem sociální antropolog a vím, že jsme každý jiný. Každý z nás má jiné zájmy, žijeme jinde, máme jiné obavy a jiné touhy a je potřeba, abychom se přeli o své zájmy ve veřejném prostoru. To je demokracie.
Zažil jsem režim, kde všichni museli mluvit stejně a byli zdánlivě smíření. Nechci, aby se to opakovalo. Pouze chci, aby z rozhovoru nebyl nikdo vylučován a nálepkován ve smyslu: Ty mlč, jsi xenofob, jsi sluníčkář, jsi vidlák a buran, jsi pražský kavárník. To by náš rozhovor nikdy nebyl plodný a my ho musíme uskutečnit, protože demokracie je neustálé vyjednávání o svých zájmech, legitimně ve veřejném prostoru.
Horáček: Prezident není diktátor
Na svých webových stránkách se zaměřujete třeba na ekonomické i sociální problémy. Jak v roli prezidenta můžete reálnou podobu politiky – to znamená zákony, chování vlády – ovlivnit? Jak byste si to představoval?
Děkuju za tu otázku, je důležitá. Je snadné říkat: Má být pěkně a slušno, ale musí se to podložit nějakými konkrétními kroky. Vím, že prezident má z ústavy právo účastnit se nejen jednání vlády, ale také obou komor parlamentu, komisí a výborů a cituji: „Bude mu uděleno slovo, kdykoli o to požádá.“
Já bych rozhodně své veliké zkušenosti se životy lidí v celé zemi uplatňoval. Řeknu vám konkrétní příklad, můžu?
Řekněte.
Je mezi námi 350 tisíc pečovatelů, kteří se starají o lidi postižené nějakou, většinou zdravotní pohromou. Jsou čtyři stupně a v tom čtvrtém jsou už třeba kvadruplegici, lidi, kteří potřebují péči čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu.
A těch 350 tisíc pečovatelů se o tyto lidi stará a většinou jim nezbývá nic jiného než obětovat vlastní kariéry a vlastní sny pro to, aby dělali tuhle činnost. Kdyby byl takto postižený člověk v ústavu, stálo by nás to padesát tisíc korun měsíčně. Teď dostávají 13 200 korun.
Rozumím, ale prosím, vraťme se k té otázce. Jak vy byste mohl jako prezident třeba ovlivňovat podoby zákonů. Čistě prakticky by mě zajímalo, jestli byste chtěl mít zákonodárnou iniciativu, větší pravomoci a jak byste se jako prezident choval.
Dovolte mi dvě věty. Berou 13 200, návrh novely zákona byl na devatenáct tisíc. Sledoval jsem to. Když návrh novely přišel do sněmovny, ministryně práce a sociálních věcí (Michaela) Marksová nepřišla, zákon se neprojednal a byl odsunutý do nedohledna.
Ale pro ty lidi je důležitý každý den. Věděl bych o tom (jako hlava státu), chodil bych tam, a kdybych byl prezidentem, tak by pod stůl zrovna tento zákon nikdy nespadl.
Jak si tím můžete být jistý? O zákonech hlasují členové vlády, poslanci a senátoři. Ptám se proto, že zároveň říkáte: Nemám žádnou politickou spojku, mezi mnou a občanem nestojí žádná strana nebo hnutí. Nemůže to být v ryzí politice nevýhoda?
Ne. Myslím si, že ne. Důležité je znát to, co lidi zajímá a co se děje v zákonodárném procesu. Samozřejmě, že prezident není diktátor, který by to navrhl. Jenom říkám, kdybych byl prezident já, zákon by přinejmenším byl projednán a nespadl by mimo horizont pozornosti.
A mě zajímá, jak byste to ovlivnil - třeba v případě ministryně, která nepřišla. Jako prezident byste jí to přece nemohl nařídit.
Byl bych tam (ve sněmovně).
Ale nejste zástupcem resortu. Tak jednoduché by to nebylo.
Bylo by mi uděleno slovo a zákon by se projednal. Vydal bych své osobní svědectví – pro zákonodárce, kteří to většinou neznají tak zblízka – jak je důležitý.
Podpořit firmy s přidanou hodnotou
Na svých stránkách také píšete, že prezident má neustále upozorňovat na úspěšné české firmy, dávat je za příklad a má také apelovat na vládu i parlament, aby schvalovaly zákony nakloněné českým podnikatelům. Proč to vydělování českých firem od zahraničních? Jak jste to myslel?
Měli jsme dlouhodobou ekonomickou strategii, která měla určitý reálný základ: Potřebovali jsme, aby přišli zahraniční investoři a vytvořili pracovní místa. Skutečně je vytvořili, byl jsem ve Škodovce nebo v Hyundai v Nošovicích a ano, lidé tam mají slušnou a slušně placenou práci, ale není v tom naše budoucnost, protože v těchhle fabrikách, speciálně v Hyundai, vůbec není oddělení výzkumu a vývoje.
Nepřipravujeme svou budoucnost tím, že bychom podpořili firmy, které dělají domácí přidanou hodnotu. Strašně to ale potřebujeme. Nyní jsme subdodavatelskou ekonomikou a v tom není budoucnost.
Tyto firmy ale zaměstnávají spoustu lidí.
To uznávám a nic proti nim nemám, ale není v nich česká budoucnost. Česká budoucnost je v naší nápaditosti, kterou máme a v tom, jak mi řekli nesčetní podnikatelé, aby jim stát neházel klacky pod nohy.
Oni ani nechtějí podporu, chtějí jenom stabilní výhled, srozumitelná pravidla a už si poradí – zaměstnají lidi, vytvoří hodnoty, odvedou daně a my budeme bohatnout.
A musí to stát a priori tak, že je to česká firma, bez zahraničí? Zajímalo by mě, jestli je to vůbec možné, když se podíváte, jak fungují ekonomiky světa.
Přinejmenším to musí být firma, která zaměstnává naše lidi, funguje v České republice a platí tady daně. Od zdejších dceřinek odchází z České republiky mateřským společnostem každý rok na dividendách 260 miliard. A to je dost. Přál bych si, aby mnohem víc z nich bylo přinejmenším reinvestováno.
Jaké konkrétní regulace podle vás tedy třeba dusí českou ekonomiku?
Tak je jich spousta. Obyčejný příklad. Stavební zákon nás řadí na 129. místo na světě. Tuším, že těsně před námi je Kosovo a za námi Sierra Leone… nebo opačně. Ale v každém případě to není věc, kterou chceme, a ať mluvím s kýmkoliv, s architekty nebo podnikateli, tak říkají, že to u nás kolikrát trvá deset let.
Hamburk místo Humpolce
Sledujeme také trend, kdy firmy v Česku nemají dostatek zaměstnanců a shání zaměstnance i v zahraničí. Co si myslíte o této formě ekonomické migrace? Do jaké míry je únosná a potřebná?
Má to ještě smutnější stránku. Když přijedu do Domažlic nebo do Šluknovského výběžku, tak spousta místních lidí pracuje v Německu. Odcházejí zdravotní sestry i svářeči. V tom bohatším prostředí nabídnou našim pracovníkům všelijaké benefity, ne vyšší platy, ale různé benefity jako přídavky na děti.
Byl jsem v Domažlicích, kde najednou nefungovala dvě oddělení v nemocnicích. A teďka kde máte vzít personál? Kam se nemocnice obracejí? Často třeba na Ukrajinu. Dlouho jsme dělali na Ukrajině takzvané visapointy, kam se hlásily třeba lékařky a jedna z nich – jmenuje se Ljudmila Brataščuk – mi v Sušici řekla, že se tam přihlásila a každý den třikrát kontrolovala, jestli už na ni přišla řada.
Zajímalo by mě, jestli jste tedy z principu proti tomu, když svět takto funguje, anebo ne? Když vidíte, jak vypadá v oblasti lékařství nebo stavebnictví.
Napsal jsem spoustu knížek i na politická témata a jedna z esejí z roku 2004, na které si trvám dodnes, už toto popisuje. Já jsem velice pro to, aby sem přišli lidi, kteří chtějí pracovat a kteří by dokonce chtěli spojit svůj osud s osudem České republiky – aby se tady narodily jejich děti a aby mluvily od malička česky.
Ostatně, od roku 1992 jsme mezi sebe přijali 480 tisíc nových spoluobčanů. To je dobré. Neudělali nic horšího než to, že přispěli k našemu úspěchu, k našemu úsilí. To je moc dobré. Rád bych to viděl z Ukrajiny, z Vietnamu, z Běloruska, z Polska. To je krásné.
Zároveň ale varujete před riziky masové migrace. I když říkáte, že lidem, kteří si to zaslouží a kteří to potřebují, je potřeba pomáhat.
To jistě, to je ze zákona naše povinnost.
Uvědomujete si, jak moc téma ekonomické migrace ovlivňuje volby? A že váš vstřícnější přístup nemusí být populární?
Vstřícnější k čemu?
Vstřícnější třeba k uprchlíkům.
V jakém smyslu vstřícnější?
V tom smyslu, že říkáte, že si máme chránit bezpečnost, ale nejste člověk, který říká: Nechceme tady žádné uprchlíky. To považuji za politicky vstřícnější.
Jsme slušní. Máme dlouhou historii, kdy jsme přijímali lidi z Ruska, z Německa, z Řecka, z balkánských válek. Bez nás a naší pomoci by skončili v masových hrobech ve Srebrenici.
Ostatně, zavazují nás k tomu mezinárodní závazky. Už Ženevská konvence ze začátku 50. let a protokol z roku 1967. Děláme to dosud, jejich (běženecké) právo je požádat a naše právo je posoudit. Jsme na to opatrní. Z Afghánistánu zažádaly čtyři tisíce lidí, vzali jsme jich jedenapadesát.
Něco jiného je vlna velké migrace, která vzbudila po celé zemi paniku a já se nedivím lidem, že se obávají, v sobě máme už od lovců a sběračů hluboko uloženo: „Pozor, jiný kmen.“ Jsme opatrní a děláme to dobře.
To nejhorší, co se stalo, byl systém kvót. To byla úplná pitomost, vůbec se nepovedl. Nebyli jsme extra naklonění a hlavně, ti lidé (běženci) sem nechtěli. Nechtěli do Humpolce, chtěli do Hamburku. A k něčemu nás nutit…
Vlajka nad Hradem
A jak bychom měli dávat najevo sounáležitost a solidaritu s Evropskou unií?
Rozhodně pokračovat v tom, co jsme dělali. Trvejme na tom, že neposuzujeme ekonomické migranty, ale ty, kteří podle mezinárodních konvencí žádají o azyl, protože jsou ohrožení válkou a z různých důvodů si utíkají spasit život.
Evropské unii přispívejme také dalšími věcmi, stráží ve Středozemním moři, našimi odborníky, lidskými a finančními zdroji a pomocí na místech konfliktů. Tam je to nejdůležitější.
Když už je problém v Evropě nebo na našich hranicích, tak je pozdě. Způsobme, aby lidi mohli unikat válečným konfliktům a přežít ve slušných táborech, kde budou školy pro jejich děti a něco, co je nepřinutí jít dál.
Mluvíte o konfliktech. Aktuálně bylo schváleno navýšení počtu vojáků v zahraničních misích. Souhlasíte s takovou účastí a s větší angažovaností České republiky v problematických oblastech?
Rozhodně ano. Už proto, že naši vojáci mají vynikající pověst. Dlouho jsme v obtížných terénech, jako je Mali, jako je Afghánistán. Cvičíme piloty vrtulníků, máme výborné úspěchy, dobrou pověst a rozhodně bychom to dělat měli, protože prostor naší kultury, naší demokracie, náš domov musíme chránit.
Jak vnímáte spojenectví v NATO, které bývá ze strany některých politických uskupení čím dál hlasitěji zpochybňováno? Co si myslíte o tomto vývoji?
Naše členství v Severoatlantické alianci je jednou z nejdůležitějších a nejprospěšnějších věcí, ke kterým došlo. Šlo o okno příležitosti v čase. O členství jsme nemohli ani snít, a okno se najednou otevřelo, a kdybychom toho bývali nevyužili, tak už bychom možná do Aliance nevstoupili a strašně bychom se oslabili.
Já jsem český vlastenec a chci, aby Česká republika byla v bezpečí. A členství v Alianci nám tohle bezpečí dává. Garantuje vůbec naši státní existenci. To je zásadní věc.
Je to jenom taková symbolická otázka, ale zajímalo by mě, jestli byste ponechal na Pražském hradě vlajku Evropské unie nebo ji sundal?
Myslím si, že to je jedna z věcí, které Miloš Zeman udělal dobře. Sliboval, že takovou věc učiní a že vedle české vlajky bude na Pražském hradě i ta evropská. Jistě věděl, že to není příliš populární, a přesto to udělal. A já si vážím takových nepopulistických kroků. Rozhodně bych ji na Pražském hradě ponechal.
Na jaké další regiony byste se jako prezident soustředil?
Na jakékoliv, které by pro nás byly zajímavé. Nikdy bych ale na takovou návštěvu nejel tak, abych žmoulal čepici v ruce. Ať už je to Si Ťin-pching, paní Merkelová, pan Putin nebo pan Trump. Česká republika vždy musí jednat jako rovný s rovným.
Symbolika Zdeňka Ondráčka
Jako prezident budete mít pochopitelně vliv na domácí politiku. Jako kandidát jste se vložil do sporu o zvolení komunisty Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů. Co jste si od toho sliboval?
Prezident má být aktér. Nemá být jenom tím, kdo důstojně a ceremoniálně klade věnce. A tak to vnímám jako prezidentský kandidát. Za poslední čtyři měsíce jsem udělal řadu takových kroků. Pokud jde o ten nejčerstvější, většinu svého života jsem prožil ještě v totalitním systému a pamatuji si Palachův týden. Pamatuju si, že tátu mé ženy, vynikajícího jaderného fyzika, na Václaváku zbili tito lidé z pohotovostního pluku, vzali ho do dodávky, odvezli někam daleko do lesa a tam ho vyhodili. Tito lidé reprezentovali okupační režim a my jsme proti nim v listopadu povstali.
Listopad je pro nás jako pramen a my se na jeho étos musíme pořád odvolávat, protože státy se udržují těmi myšlenkami, na kterých jsou založeny, jak říkal Tomáš Masaryk. Toto (případ Zdeňka Ondráčka) je symbolická věc. V pořádku, lidé zvolili komunistickou stranu, to je demokracie. Ale symbolická hodnota je strašně důležitá. Copak už přestalo záležet na tom, aby nikdo nebil lidi jenom za to, že na ulici svobodně projevují svůj názor?
Jak byste se tedy jako prezident případně zachoval? Jmenoval byste vládu, která by se opírala o hlasy komunistů, případně SPD? Jak byste to vysvětlil politickým aktérům nebo voličům?
Vysvětlím už teď, aby lidé věděli, jestli mi chtějí dát hlas. Dopředu říkám, že stranu, která – protože je komunistická – hlásá třídní nenávist a která nechce liberální demokracii a vůbec žádnou demokracii, chce diktaturu, nemůžu připustit.
A víte proč? Protože prezident přísahá na to, že bude konat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A moje svědomí mi tohle nedovolilo.
Jedna osobní otázka, i když politická. Řeknete divákům, koho jste volil v parlamentních volbách?
To je asi chytáček, ne? Nesmím to říct, naše volby jsou tajné, to se přímo říká v ústavě. A já si pamatuji na to, když se k volbám chodívalo v ponižujícím rituálu a pak se ještě říkalo: Volil, víme, koho volil.
Některých kandidátů jsme se ptali, koho by třeba nikdy nevolili, ale u vás je to, předpokládám, jasné a patrné.
Děkuji, že to je zřejmé.
Stíhaný premiér jako nepříjemná okolnost
Jmenoval byste premiérem člověka, který je trestně stíhán nebo kterému případně trestní stíhání hrozí?
Byl by to pro mě obrovský problém, protože prezident z ústavy zastupuje stát navenek a nechtěl bych zastupovat stát, jehož renomé je porušeno takovou nešťastnou, nepříjemnou okolností. Bylo by to pro mě těžké a vyvinul bych obrovskou snahu, abych dotyčného člověka přesvědčil, aby svoji vlastní ambici přece jen podřídil něčemu vyššímu: ambici celé naší země.
Ale připouštím, že v ústavě je napsáno v článku 90, že na člověka, který nebyl shledán v trestní věci vinným soudem, se musí pohlížet jako na nevinného. Kdyby na tom trvali političtí aktéři, tak bych musel zohlednit nejvyšší zájem: že máme nějakou ústavu a že ji musíme brát vážně.
A měli by být podle vás poslanci vydáváni k trestnímu stíhání?
Rozhodně. Proč ne? Já bych byl jenom pro indemnitu, ale ne imunitu.
Jak byste se jako prezident postavil k případnému druhému pokusu jmenování premiérem a případně další vlády, pakliže by první vláda a premiér, který za ní stojí, nezískala v Poslanecké sněmovně důvěru?
Zisk důvěry vlády je pro nás všechny mimořádně důležitý, protože vláda musí pracovat, musí dělat zákony, které nutně potřebujeme, je tady důchodová reforma, reforma našeho školství. Chtěl bych, aby vznikla co nejrychleji a měla důvěru. Kdyby důvěru nezískala, posoudil bych celou situaci a domnívám se, že by ji mohlo změnit obyčejné personální obsazení.
Podle našeho práva není vítězem voleb jeden člověk, ale strana nebo hnutí. Stranu nebo hnutí bych tedy vyzval, aby zohlednila zájem České republiky a nominovala ze svých osobností nějakého aktéra. Ten by takové pověření dostat mohl.
Mluvil jsem s předsedy politických stran, s předsedou (ODS Petrem) Fialou nebo s předsedou (STAN Janem) Farským a s jinými, oni vlastně tohle vidí jako docela velkou překážku. Možná, že by se to tady dalo teda odpracovat.
Takže byste jako prezident chtěl dopředu nějakou garanci důvěry, kterou je možné získat v Poslanecké sněmovně? Nebo byste počkal na to, až jak dopadne hlasování?
Asi bych počkal, protože jsme zvolili profesionální politiky, kteří se tím chtějí zabývat a jsou za to placení. Tak ať se snaží, ne?
Poslední věc, která by mě zajímala, je, jestli byste uděloval milosti nebo jestli máte v plánu vyhlásit amnestii?
Jde o dvě různé věci upravené různými částmi ústavy. Amnestii bych rozhodně nevydal, neudělil, protože vím, že Klausova amnestie, případně Klausova-Nečasova byla jednou z největších pohrom, která nás postihla.
Podryla totiž důvěru lidí v právní stát a v to, že jsou tady férová pravidla pro všechny. Jak se cítí ten, kdo dodržel pravidla a neuspěl, zatímco úspěch slavili ti, kteří pravidla obešli? Pro nás to bylo něco zásadně hrozného. Takovou amnestii ne.
Milost je samozřejmě něco jiného. Jde o individuální lidské osudy a rozhodně bych je uděloval.