Rozpad Československa začal už v roce 1990, kdy se změnil název na Českou a Slovenskou Federativní Republiku. V Událostech, komentářích to řekl bývalý slovenský premiér Vladimír Mečiar, který spolu s Václavem Klausem rozdělení státu dojednával. Hlavním bodem všech jednání podle něj bylo zachování dobrých vztahů mezi Čechy a Slováky, aby spolu obě země mohly dál spolupracovat. Jako hřích vnímá Mečiar pouze to, že pokojné rozdělení zaselo do Evropy virus, který dodnes v některých zemích klíčí.
V Brně 26. srpna 1992 poprvé zaznělo, že vzniknou dva samostatné státy k prvnímu lednu 1993. Kdo spěchal více? Česká, nebo slovenská delegace?
Když se podíváme na samotný začátek jednání, musím říct, že když jsme měli s panem premiérem Klausem jednání samostatně a v podstatě jsme se dohodli na postupu, tak mezitím část slovenské delegace, kterou vedl Michal Kováč, žádala o okamžitý rozchod.
Samozřejmě na to reagovala i česká strana. Poté, co jsem se to dozvěděl, jsem musel reagovat v kolektivu i já. Pokud jde o samotný obsah zániku federace a nahrazení novým stupněm organizací obou států, tak ten byl rozběhnutý od roku 1990 velmi systematicky. V podstatě začal změnou názvu České a Slovenské Federativní Republiky.
Líčíte to v tak obecných rovinách, ale když jste seděli za jednacími stoly, vznikaly velké konflikty mezi stranickými představiteli?
Řekl bych, že česká delegace byla lépe připravená. Věděla, co chce. Měli rozdělené úlohy – dobrý místopředseda, zlý místopředseda. Zastřešoval to vždy Václav Klaus s nějakou hodnotou anebo setkáním, kde jsme se dohodli na společném výstupu. V prvních hodinách dostala slovenská delegace v tomto směru rychle lekci, byla méně aktivní a jednání zůstávala na mně.
Vyjednávání ale byla velmi zodpovědná. Ne s ohledem na to, jakou zachováme formu státu, ale jak zachováme ve změněných podmínkách dobré vztahy Čechů a Slováků. Myslím, že to se podařilo a že to, co bylo uvnitř federace, to množství konfliktů spojených se špatným systémem, přerozdělováním zdrojů i s otázkou, kdo na koho doplácí, bylo vyřešeno. Povýšili jsme vztahy z vnitrorepublikových na mezistátní. Takže to je proces, na kterém získaly obě strany.
A přece jen, byl tam nějaký moment, kdy jste se rozhněval, kdy jste chtěl vstát od jednacího stolu?
Nikdy tam nebyl moment, kdy bych chtěl odejít od jednacího stolu. Protože jiná varianta než se dohodnout pro mě neexistovala. Jakýkoliv jednostranný krok hrozil takovými důsledky pro historii i konflikty v začátcích, že bych byl velmi nerozumný. Proto i v době, kdy někteří z delegace vstávali, tak přišel velmi silný příkaz „sedněte si a seďte“. Případně jsem si vyžádal přestávku a delegace přišla zorganizovaná.
Musel jste někdy třeba při jednáních opravdu zatnout zuby?
Férovějšího partnera, než je Václav Klaus, jsem v Evropě při jednáních nepotkal. Možná ještě německého kancléře Gerharda Schrödera. Ale my jsme byli odkázaní na čest a dohodu. Naše strany přece jen pracovaly v jistých napjatých podmínkách. Parlament se nám někde zaseknul. Takže bylo třeba obnovovat důvěru. Museli jsme se dopracovat k nějakému řešení, protože jsme měli časově omezený úsek do 1. ledna 1993, kdy v podstatě všechny přerozdělovací plánovací procesy musely skončit.
To už, tuším, mluvíte o době po srpnu 1992. K čemu konkrétně pomohla slavná schůzka v zahradách vily Tugendhat, kde jste seděli mezi čtyřma očima s Václavem Klausem?
Rozhovory mezi čtyřma očima by se neměly publikovat, ale protože se o tom tvoří různé legendy, tak můžu část z toho objasnit. Věděli jsme, že naše delegace nejsou harmonizovány. Klaus tehdy položil otázku, zda jsme schopni federaci obhájit. Moje odpověď byla – ne zda jsme schopni federaci obhájit, ale zda jsme schopni ji udržet.
Na obou stranách existovaly velké a silné skupiny lidí, které by v případě našeho selhání řešily situaci jinak. Pro nás bylo důležité nastavit vztahy tak, aby bez ohledu na formu státu byly lepší. Mluvili jsme o všem. Zda je situace vyhrocená někde jinde, jestli ji zvládneme, nebo nás překročí a půjde samovolně k horšímu.
Říkal jsem, že u mě byly vztahy k Čechům vždy dobré, pozitivní. Ať nastavíme režim tak, abychom spolu mohli existovat a spolupracovat dále a byli si nadále v Evropě nejbližší. Na druhé straně existoval limit vstupu do EU. Kdybychom tam vstoupili jako Československo, tak by o Slovensku řadu desetiletí nikdo ani nevěděl, že existuje, ani by se neúčastnilo evropských procesů přímo. Jen přes Prahu.
Vybavíte si nějaký bod z jednání, který jste chtěli prosadit a opravdu se tak stalo a dnes po čtvrt století můžete říci, že to dopadlo podle vašich očekávání?
Chtěli jsme se zbavit toho všeho balastu, který federaci doprovázel. V politických pozicích to bylo, že Slováci nebudou národem, ale budou třetinou obyvatel. Byly tam snahy zavést prezidentský režim ze strany Václava Havla. Že to nebude prezidentský režim, že to musí všechno pryč. Navrhovali jsme nějaké řešení konfederativní, které ale při tom rozsahu kompetencí republikových vlád nemělo význam.
Potom přišlo řešení s návrhem na úpravu vzájemných vztahů v hospodářské oblasti, ale i ve všech ostatních – sociální, občanské, lidské. To všechno bylo domluveno a myslím, že to bylo domluveno dobře, protože obě strany pracovaly na maximální možné úrovni schopností, které měly a které okolo sebe dokázaly shromáždit. A také s maximální zodpovědností. Ne s ohledem na to, jak to bude v ten den, ale ve výhledu mnoha let.
Existuje v jednáních naopak nějaký bod, který jste prosadili, ale neměl vůbec efekt, jaký jste očekávali?
První, co jsme očekávali, byly vztahy po 1. lednu 1993. Že Slovensko na tom bude hůř. Museli jsme devalvovat korunu, půl roku jsme byli bez vnějších finančních vztahů. Neměli jsme instituci pro bankovní vztahy, neměli jsme nic vybudované ze státu. To bylo třeba udělat. A také změny ve struktuře slovenské ekonomiky, změny vztahů. Ty probíhaly velmi rychle, velmi důsledně a s tím jsem byl spokojený.
Politický vývoj na Slovensku, který bojem o federaci neskončil, ale pokračoval vnitřním bojem, byl pro mě velkým zklamáním. V podstatě boj pokračuje v různých formách dodnes. Je to nesmyslné.
Existuje něco, co jste chtěli prosadit, ale nepodařilo se vám to a dodnes toho litujete?
Nic takového neexistuje. Snažili jsme se dohodnout, pochopit jeden druhého a dospět ke kompromisu. Jediná věc, která byla jiná, než předpokládaly dohody, bylo, že jsme chápali československý prostor i po rozdělení republik jako jednu celní unii a předpokládali jsme, že ochranu budeme dělat na vnějších hranicích. Namísto toho začaly v lednu vznikat celnice na naší hranici a odpověď mého ministra financí byla také okamžitá. Takže když jsme se pak potkali, abychom projednali, jak se dohodnout, tak už to bylo hotové. To si myslím je jediné, co nemuselo být.
Jednání o rozdělení federace jste vedl v době, kdy se rozpadl Sovětský svaz, panovala občanská válka na Balkáně, rozpadla se tehdejší Jugoslávie, zároveň na Západě docházelo spíše k sjednocování, ať už co se týče Německa, nebo další integrace Evropské unie. Přemýšlel jste o těchto faktech, když jste vyjednávání vedl?
Žádné násilí, žádné unáhlené kroky, jen dohoda a kompromis může tvořit základy další spolupráce. Vše ostatní bylo odmítnuto. Proto jednání byla opakovaná, dlouhá, uskutečňovaly se telefonické rozhovory, jak k dohodě dospět. Náš hřích je dnes jen v tom – a to si dovolím říct už dnes otevřeně – že když jsme vyhlašovali svrchovanost Slovenska a přijímali ústavu, tak přijely různé delegace. Skoti, Velšané, Vlámové a Valoni, jedna skupina z Francie. Byli tam Katalánci, Liga Nord a ještě nějaká menší seskupení, která mi říkala: Přišli jsme se to učit.
Celý tento příběh pokojného dělení státu je dnes naším prokletím, protože jsme zaseli do Evropy virus, který dodnes klíčí. Ale není to kvůli našemu rozdělení. Je to důsledek vnitřních poměrů v těchto jednotlivých státech.
Když se podíváme na dnešek, dá se mluvit o tom, že existuje nějaký společný postup Čechů a Slováků v rámci EU, nebo spíše jsou to dva odlišné přístupy?
Na tuto otázku vám mohu odpovědět podle etap. S premiérem Klausem jsme se nikdy nedomlouvali, co bude kdo z nás říkat na jaké evropské schůzi, poradě nebo shromáždění. Vždy jsme ale byli doslova jednotní a obrátili jsme každý výsledek jednání tak, aby nám vyhovoval. Byla to absolutní souhra. Řekl bych, že to vypadalo, jako bychom spolu skoro dýchali. Nebylo tam neshod.
Potom ale od nás přišla nějaká jiná seskupení, která to chápala odlišněji. No a dnes je jiné, co se prezentuje na veřejnosti, a co se fakticky realizuje. Mám dojem, jako by Slovensko zrazovalo své partnery visegrádské čtyřky a do jisté míry i českou politiku. A také, že tu platí nějaké kroky a tahy na politické scéně, které se mně osobně hnusí. Jak dovnitř státu, tak do mezistátních vztahů. Protože jsou jiné při vnitřních rozhovorech a jiné při rozhovorech v zahraničí.
Každopádně kdybychom se vrátili k tomu srovnání. Myslíte, že Česko a Slovensko potřebuje v rámci EU něco jiného?
Ne. Spojuje nás tolik věcí, jsme si nejbližší, to vůbec nezávisí na formě státu. I když historický vývoj do roku 1918 byl jiný, spojení je silné. Jsme ve středu Evropy. Všechny historické procesy – východ, západ, sever, jih, válečné i jiné – všechny šly přes naše území a vždy jsme za to hodně platili. Takže osudy jsou blízké, spojené a musíme je spolu řešit, to se jinak nedá. Pro kvalitu života obou národů.
Říkáte, že máme vlastně stejné zájmy. Nebyl by tedy hlas Československa v EU silnější?
Nebyl. Počet poslanců máme větší a jsou tam dva hlasy místo jednoho. Vyjadřování dvou hlasů navíc znamená i vyjadřování některých zájmů, jejichž části jsou specifické – kde se dvě strany na tom neshodují. Ale berme v úvahu, že politická seskupení se střídají. Toto střídání také znamená posun někdy k srdečnějšímu vztahu, někdy vede k jeho oslabování. Totéž i kooperace. To jasně vidíme. Mít společné zájmy neznamená mít totožné zájmy.
Vladimír Mečiar, bývalý slovenský premiér a také jeden z aktérů rozdělení Československé federace ve speciálu Událostí, komentářů. Děkuji vám za rozhovor.
Já bych řekl jeden ze zakladatelů novodobých vztahů Čechů a Slováků.
