Praha - Bude tomu šest let, kdy reportér ČT David Vondráček s kameramanem Janem Kadeřábkem začali natáčet příběh milenců Jany a Jana, kteří našli domov v hrobce na zrušeném německém evangelickém hřbitově v Praze-Strašnicích. Existenciální příběh oceňovaného dokumentu Láska v hrobě končí smrtí hrdinky Jany. Vondráček nicméně dále pátral po osudech jejího milého Jana.
Při natáčení dvojice věčných hřbitovních snoubenců dokumentaristy nezajímalo jenom to, jak se dá vyžít pouze z prodeje věcí, které se najdou v popelnicích. Hledali také odpověď na otázku, zda člověk může být hrdým bezdomovcem, který programově odmítá jakoukoli sociální i lékařskou pomoc. „Doktoři jsou velmi drahý. Nemám na to. Ale nebudu se jich prosit, budu svůj. Buďto zemřu, nebo nezemřu, ale budu svobodný,“ říkával Jan.
Přesvědčivě nasvítit existenci
Zamilovaní Jana s Janem vyvraceli vulgární představu o bezdomovcích jakožto žebrajících parazitech. Pravdou však je, že hektolitry nejlevnějšího alkoholu, které byly jejich stálým kamarádem, rozvracely stále brutálněji jejich mysli i těla. Milenci navíc museli kvůli rekonstrukci hřbitova opustit svůj domov v hrobce. Vondráček s Kadeřábkem i nadále sledovali jejich životy i mimo hřbitovní jistotu. Jana nedlouho po ztrátě hřbitovního azylu svého přítele opustila a brzy potom nedaleko strašnického hřbitova zemřela.
Jan se filmařům ztratil z dohledu počátkem roku 2011. Tehdy již byl film sestříhaný a Vondráček jej chtěl Honzovi ukázat, aby se přesvědčil, zda život v hrobce zaznamenal pravdivě a přesvědčivě nasvítil existenci člověka, který se v hraniční situaci rozhodl odmítnout sociální pomoc i protialkoholní léčbu. Jenže nemohl Honzu nikde nalézt. Nebyl na svých oblíbených místech v okolí uzavřeného hřbitova, ani jeho příbuzní netušili, kde se nachází.
Porazí tě. A pak lidskou pomoc potřebuješ
Až v dubnu 2012 Jan najednou zatelefonoval, že je v Praze. „Neměl jsem u sebe telefon,“ omlouval se Jan, že se přes rok neozval. Na schůzku přišel překvapivě čistě a pěkně oblečený. Vyšlo najevo, že onemocněl lehčí formou tuberkulózy, a přestože nebyl pojištěný, léčili jej celý rok v nemocnicích a sanatoriích. „Zjistili, že jsem měl litr vody na plicích a to mě dusilo, z toho se mi motala hlava,“ vyprávěl.
„V tom byla blbost, co jsem říkal, že nepotřebuji pomoc. To jsem byl silný a zdravý. Ale pak najednou buch, stane se, že do tebe vleze blbý bacil a porazí tě. A pak lidskou pomoc potřebuješ,“ vysvětloval Jan, jak přehodnotil svůj postoj absolutní svobody a soběstačnosti.
Chvíli se zdálo, že Jan přehodnotil i svůj způsob života, jenže po chvíli bylo jasné, že zázrak se nestal. Ke své oblíbené vodce se vrátil ještě během pobytu v léčebně. Sám přiznával, že je to lumpárna, aby si nechal zaplatit péči od druhých lidí, kteří na rozdíl od něho platí zdravotní pojištění. „To mě mrzí, ne mrzí, ale řeknu přímo se*e.“ Ale ani pomoct od pití si nedokázal.
Filmaři nad Janem hůl nezlomili a pokoušeli se mu sehnat práci při úklidu ulic, jenže na domluvené schůzky nechodil. Vondráček ho opět našel až v srpnu, když se dozvěděl, že Jan chodí na starý hřbitov, kde strávil deset svého života. V neděli se odemykal kvůli bohoslužbám, které probíhají v místní kapli. Jan se na hřbitov vracel vzpomínat na svoji lásku. „Kvůli Janě, stále kvůli Janě. Když sem přijdu a mrknu na tu opravenou hrobku, tak říkám: To je Jana. Tu hrobku bych přejmenoval na Janu. Janina hrobka, to je přesně ono!“
Když se v létě Jan podíval na snímek o jeho životě s Janou Láska v hrobě, byl rád, že po nich alespoň něco zůstane. Šestého listopadu se s filmaři dohodl, že devětadvacátého listopadu přijde do kina na premiéru. Tam na něj čekalo překvapení: prodavači časopisu Nový prostor jej měli na místě přesvědčit, aby se zapojil do prodeje tohoto periodika, což by mu umožnilo žít důstojněji.
Máma by ho přivítala vždycky
Jan se na premiéru nedostavil a opět nebyl k nalezení. Proto se Vondráček vypravil do Janova rodiště v Orlických horách, ačkoliv Honza již dříve s rodinou přerušil kontakt. „Domů už vůbec nezatelefonoval, nenapsal mámě k Vánocům ani ke svátku nebo narozeninám,“ vzpomínal Janův bratr Jiří. Problémy s alkoholem chápal. „Tady se pilo dost na Záhoří. I já sám mám zkušenost s odvykací léčbou. Bylo tu dost lidí závislých na alkoholu.“ Rodina Honzu prý nikdy nezavrhla, vždy se mohl vrátit. „Určitě, máma by ho přivítala vždycky.“
Jenže Jan se již domů nevrátil. „O jeho smrti mi řekla sousedka tady z vrchu, že její manžel slyšel v krámě, že je Honza mrtvý. Netrvalo ani půl hodiny a volala mi sestra, že dostala zprávu z Prahy, že ho našli někde umrzlého,“ vzpomíná Jiří. Honzu nalezli devátého listopadu kousek od hřbitova, kde dříve bydlel. Jeho tělo leželo ve křoví vedle silnice blízko tramvajové zastávky. Když David Vondráček za měsíc pátral po místě, kde muž bez střechy nad hlavou zesnul, nalezl tam stále ještě Honzův batoh pokrytý vrstvou sněhu.
„Zemřelý byl v době úmrtí podvyživený a ve středním stupni opilosti. Příčinou úmrtí bylo podchlazení. Pitva vyloučila cizí zavinění,“oznámil lakonicky patolog. Poslední rozloučení s Janem Bouškou se uskutečnilo v žamberské hřbitovní kapli devatenáctého listopadu, tedy deset dní před premiérou filmu o jeho životní Lásce v hrobě. Na pohřeb přišli jeho bratři a sestry, neteře i nejlepší kamarád.
