Perzekuce, zatýkání, zmanipulované procesy, deportace celých rodin, vyvlastňování. Komunistický převrat v roce 1948 tvrdě dopadl zejména na venkov. Tvrdým represím čelily na přelomu 40. a 50. let desetitisíce sedláků a hospodářů. Jednou z obětí byl i respektovaný statkář a bývalý starosta Žlunic Bohumil Vršťala. Přitom právě na venkov komunisté vydatně spoléhali, když v poválečných letech posilovali svou moc.
Historici odhadují, že komunistický režim násilně vystěhoval minimálně deset tisíc lidí. Když se v roce 1968 na zasedání vlády debatovalo o rehabilitacích, byl podle historika Petra Blažka odhad dokonce 27 tisíc lidí. Režim je vystěhoval i stovky kilometrů daleko od rodových statků, kde jejich předci hospodařili po staletí. Statisíce lidí pak uteklo ze zemědělství do jiných oborů – zejména do překotně budovaného průmyslu.
Kriminalizace sedláků, kteří se bránili kolektivizaci, tak zasáhla značnou část populace. „Je smutné pravidlo, že téměř každá obec v Československu má takové zkušenosti, snad v každé obci musel někdo sehrát vnucenou roli kulaka, který měl být zlikvidován,“ říká historik Jiří Urban.
Neplnění plánu pouze zástěrka: komunisté se potřebují zbavit vesnické autority
Jedním z takových byl respektovaný statkář Bohumil Vršťala ze Žlunic na Novobydžovsku. Dlouholetý starosta obce, inovátor, velmi schopný hospodář. Koncem května 1953 ho režim posílá na pět let do kriminálu za neplnění norem jednotného hospodářského plánu. Je to jenom zástěrka. Komunisté se potřebují zbavit vesnické autority. A zastrašit sousedy. Zlomit odpor vzdorující obce.
„Vršťala je agrární velmož, v němž většina občanstva vidí modlu. Je to holomek prvního řádu, protože jedná skrytě. Za něho mluvějí jiní. Nejvyšší čas, aby zmizel z vesnice,“ hlásí pln zášti tajemník místního národního výboru na ústředí, ještě před tím, než je hospodář před Vánoci 1952 zatčen.
Lidový okresní soud krom vězení odsuzuje Bohumila Vršťalu k propadnutí majetku. „Věc: Přesídlení. Sděluji Vám, že zdejší okresní národní výbor provede vaše přesídlení z okresu Nový Bydžov dne 19. června 1953 v ranních hodinách,“ čte v dopise pár hodin před stanoveným termínem Vršťalova manželka Božena. Odesílatel: referent pro vnitřní věci okresního národního výboru v Novém Bydžově.
Druhý den ráno je nákladním autem deportována i s dětmi do otřesných podmínek státního statku na Žatecku. Od zabraného hospodářství je to dvě stě kilometrů. Do Žlunic už se rodina nikdy nevrátí. Vršťala si odsedí celý trest.
Nepomůže mu ani žádost podepsaná desítkami jeho sousedů adresovaná prezidentovi Klementu Gottwaldovi. Nenávist komunistů jde tak daleko, že Vršťalovi úřady po propuštění ani nepovolí navštívit hřbitov v rodné obci. Dožije na Žatecku koncem 60. let.
Radikální komunisté: třídní nepřítel čeká na vesnici
Podobný osud KSČ v počátcích své vlády přichystala pro zhruba čtyři tisíce selských rodin. „Komunisté se na selský stav obecně dívali podezřívavě. Ti radikálnější mluvili o tom, že třídní nepřítel číhá právě na vesnici. KSČ si nicméně po válce uvědomovala, že krom továrního dělnictva, musí získat voličstvo i na zemědělském venkově. To bylo pro ně klíčové,“ upozorňuje historik Jaromír Mrňka.
KSČ tudíž o násilné kolektivizaci podle sovětského vzoru mlčela. Ostatně i předseda strany Klement Gottwald se veřejně bránil tomu, že se něco takového chystá. Komunisté se naopak snažili prezentovat jako podporovatelé sedláků, že jsou nakloněni soukromému hospodaření, že jsou hlavní silou stabilizace válkou rozvráceného venkova.
K tomuto obrazu komunistům pomáhalo několik faktorů. Za prvé již bezprostředně po válce obsadili – a to zejména v pohraničí – klíčové posty v institucích, které přerozdělovaly zabavený majetek a půdu odsunutých československých Němců.
Tím na svou stranu získali část společnosti. Dalším cíleným krokem pak byla například politizace katastrofálního sucha v létě 1947, kdy se mnoho zemědělců dostalo do ekonomické tísně. KSČ v té chvíli otevřeně a do jisté míry populisticky navrhuje milionářskou daň, která má krýt ztráty právě drobných zemědělců.
„KSČ za třetí republiky stavěla svou politiku na takzvané specifické cestě k socialismu a veřejnosti nenabízela kopírování toho sovětského směru. Až po uchopení moci v roce 1948 se výrazně zvýšil tlak Moskvy na sovětizaci a pak už – i s ohledem na mezinárodní situaci – prostor pro vlastní cestu neexistoval,“ vysvětluje historik Matěj Bílý.
„Až v polovině roku 1948 se zemědělská politika KSČ výrazně proměňuje. Až v tu dobu je v ústředí zřetelné, že jediná cesta k socialismu vede přes zavádění kolchozů, přes kolektivizaci. A to i s tím vědomím, že si komunisté sníží u občanů kredit tím, že dosud oficiálně prosazovali něco jiného,“ doplňuje Mrňka.
KSČ se domnívala, že budou JZD vznikat dobrovolně – a masově
Vedle toho venkovští komunističtí funkcionáři měli vesměs poměrně značnou autoritu, protože mnohdy za války čelili nacistické perzekuci. Navíc v doznívající euforii ze skončení války byla KSČ vnímána – a mnohdy nikoliv neprávem – jako rozhodná síla protinacistického odboje.
Taková síť stranického aparátu na lokální úrovni se komunistům při uchopení moci v únoru 1948 náramně hodila. Vedle výše uvedených důvodů lze proto zjednodušeně říct, že i proto proběhl samotný převrat i na venkově poměrně hladce.
„Přesto uchopení moci komunisty nebylo tak suverénní, jak se může z dnešního pohledu zdát. Většinou to byl jeden velký chaos. Nicméně ve společnosti panovala dlouhodobě nejistota, vzrůstalo napětí, vládní krize se vlekla. A Únor byl v podstatě brán jako řešení této krize. Navíc nikoliv definitivní,“ dodává Jaromír Mrňka.
Jakou přesně politicko-ekonomickou cestou – a jakým způsobem dosaženou – se KSČ vydá, se tříbilo pozvolna. Až na podzim 1948 začal systém komunistického režimu získávat zřetelné kontury. Rok od převratu pak byla spuštěna první fáze kolektivizace. Akce, která byla pár měsíců zpátky tabu. KSČ se přitom domnívala, že JZD budou vznikat masově a hlavně dobrovolně. To se ovšem nestalo.
Proto režim již na počátku 50. let sáhl k nevybíravým donucovacím prostředkům. Mimo jiné neúměrně nasazeným dávkovým normám, které museli hospodáři plnit. Neplnění předpisů se pak stalo záminkou ke kriminalizaci nepohodlných sedláků. Takových, jakým byl Bohumil Vršťala ze Žlunic. Jiní však skončili ještě mnohem hůř – na popravišti.
