Lidé v Česku nedokážou tolerovat nikoho, kdo nežije jejich způsobem života. Naopak mají tendenci cokoli jiného vyčleňovat ze své blízkosti. Hraje v tom roli nejen naše geopolitická poloha, ale také především fakt, že odlišné etnické a náboženské komunity jsme u nás nikdy přiliš neměli, a tudíž jsme si na ně nemohli zvyknout. Alespoň tak zhodnotil v Interview ČT24 české postoje k odlišnostem sociolog a politik Ivan Gabal.
Nedávná anketa Harvardovy univerzity, do které se zapojilo mezi roky 2002 až 2015 více než 144 tisíc Evropanů, ukázala, že Češi patří mezi nejrasističtější národy v Evropě. Přibývá také extremistických akcí.
„My jsme zvyklí soužít s kýmkoli, kdo žije jako Čech. To znamená: pije pivo, jí vepřovou s knedlíkem a nechodí do kostela,“ hodnotí stav české společnosti ve vztahu k menšinám sociolog Gabal. Naproti tomu všichni, kdo jako my nežijí, pro nás představují problém, dodává.
Soudí, že takové smýšlení nás odděluje od západní Evropy, která naopak nechává prostor, aby si každý žil po svém. „S tímhle typem liberalismu máme my problém. A cokoli je příliš jiné, co neznáme, ať už je to islám nebo Romové, odtahujeme se od toho, nechceme to ve svém okolí a segregujeme to někde na okraji,“ říká Gabal.
Na co podle něj rovněž nejsme oproti západní Evropě zvyklí, jsou komunity etnické či náboženské. Průzkum podle jeho slov ukázal, že ve většině evropských zemí platí – kdo s nimi má zkušenost a zná je, nebojí se jich. Podle Gabala by bylo užitečné, kdyby se děti v Česku mohly seznámit s dětmi z odlišného prostředí etnického či náboženského.
Jsme geopolitické rozhraní
Sociolog má za to, že rozumné by bylo vytvořit stipendijní fond, který by podporoval odchod českých dětí na studia na předních evropských školách. Když totiž středoškoláci z Česka jdou na vysokou školu v západní Evropě, prožívají obrovskou změnu. „Tyto univerzity jsou totiž etnicky a nábožensky pestré, stejně jako evropský pracovní trh,“ zdůrazňuje.
Podle Gabala se v naší společnosti promítá i fakt, že Česká republika tvoří určité migrační geopolitické rozhraní. „K naší západní hranici převažuje asijská a ruskojazyčná migrace a je v převaze ekonomická s výjimkou Rusů ze středních vrstev, kteří tady raději parkují své rodiny v bezpečí a cítí tady právní stát a chtějí tady žít. Za naší hranicí je spíše ta mediterální migrace,“ přibližuje Gabal, podle kterého se nám syrská migrace vyhnula právě proto, že u nás nemáme tyto komunity.
Proto podle něj pro nás nejde ani o žádné bezpečnostní riziko, ani kulturní problém, ani potíž z hlediska integrace do společnosti. V Česku podle něj není nejmenší důvod k obezřetnosti.
Důležitější témata
Gabal má také za to, že nenávist k lidem, kteří u nás nejsou, se přenáší silně do politické sféry. České politické scéně schází analytičnost, stejně jako snaha se zorientovat a nalézt cestu dopředu. Spíše couváme zpátky do izolace a oddělování se od západní Evropy.
Navíc se u nás z averze k odlišným kulturám a etnicitě vytváří politikum čistě účelově, aby z toho určité strany a politická uskupení profitovaly. Ovšem tím pádem se podle Gabala nedostává prostoru tématům zásadním a významným, jako jsou důsledky klimatických změn, které máme v posledních dnech možnost zakoušet plnými doušky.
