Karel IV. byl nejen schopný panovník, jenž zvelebil české země a učinil z nich centrum císařské moci, ale také pragmatický vladař, který nastavil svůj veřejný obraz tak, že ho respektujeme až dodnes. V sobotu uplynulo 700 let od jeho narození.
Karel IV. – vladař, který si zajistil, abychom ho milovali
Podnes při hlaholu jména jeho rozčilí se každé srdce české a všechna ústa oplývají úctou a vděčností ku panovníku, který v paměti národní utkvěl co representant nejvyššího rozkvětu a blahobytu vlasti.
Vlastimil Brodský skryl tvář za císařský plnovous a před Milošem Kopeckým v roli Štěpána Bavorského deklamuje své státnické vyznání.
„Když jsem přišel do této země, našel jsem jen žalně zírající poušť. A teď? Když vidím, jak dílo mé se daří? Jak země před mým zrakem vzkvétá? Tu chci sebe sama překonati v lásce k této zemi,“ vypráví oblečený do prostého oděvu, zatímco se na Kopeckého hrudi lesknou zlaté šupiny šlechtického kostýmu. „Vyřiď svým krajanům, pane vévodo, ať činí ve své zemi to co já v Čechách, a bude dobře v Evropě.“
Nocí na Karlštejně (1973), ve které Brodského replika zaznívá, režisér Zdeněk Podskalský dalším generacím Čechů předložil romantizující, idylický pohled na císaře a krále Karla IV. – a nebyl zdaleka první, kdo to udělal.
Jako předloha dodnes populárního muzikálu posloužila starší divadelní komedie Jaroslava Vrchlického, básník Jan Neruda už o devadesát let dřív ve své Romanci o Karlu IV. rozehrál metaforu Čechů coby zprvu trpkého, a později lahodného vína, a historik František Palacký v Dějinách národu českého v Čechách i v Moravě opěvoval blahobyt, který středověký král přinesl své vlasti.
Lucemburskému vladaři a pragmatikovi evropské politiky se tak i půl tisíciletí po vlastní smrti dařilo držet image osvíceného panovníka, již precizně budoval celý svůj život. A stávající oslavy sedmi set let od jeho narození ukazují, že se mu to daří dosud.
Král dvou korun
Léta Páně dne 14. května o první hodině se narodil v Pražském městě Václav, prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království.
Karel IV. přišel na svět 14. května 1316 a oproti očekávání se tak zřejmě nestalo na Pražském hradě, poničeném požárem, ale v domě U Štupartů na Starém Městě. Narození následníka trůnu definitivně potvrdilo rodové spojení lucemburských hrabat s českými Přemyslovci, kvůli obavám ze vzniku nového mocenského centra král Jan Lucemburský ovšem kralevice záhy oddělil od matky, internoval ho na Křivoklátě a jako šestiletého vyslal k francouzskému dvoru.
Do Čech se Karel IV. vrátil až ve svých sedmnácti. Zprvu se ujal úřadu moravského markraběte, od konce třicátých let králi sekundoval při správě země a ještě za jeho života (Jan Lucemburský zemřel v roce 1346 v bitvě u Kresčaku) inicioval ustavení pražského arcibiskupství a stavbu svatovítské katedrály.
Stále ještě nebyl českým králem, když pro sebe a pro svůj rod dokázal sérií zákulisních jednání získat také korunu krále Svaté říše římské – středověkého Německa a mocnosti, jež sebe samu pojímala jako ochránce křesťanstva i nástupce antického impéria. Právě kombinace české a římské (královské a po cestě do Věčného města i císařské) koruny potom stojí za svébytnou panovnickou ideologií, kterou začal Karel IV. razit za své vlády.
GALERIE
Profil Karla VI. - I.
Svatá říše římská. Hlavní město: Praha
„Jakmile Lucemburkové (říšskou) korunu získali, pochopili velmi jasně, že udržet ji přímo závisí na co největší moci českého státu,“ píše historik František Kavka ve své monografii o Karlu IV. Nový král se totiž považoval právě za Lucemburka s přemyslovskou krví, ale nikoliv za Francouze či Němce s krví českou (národy v dnešním pojetí přineslo teprve 19. století). Rodnou zemi sice choval v oblibě, stěžejní pro něj byly zájmy království coby politické síly… a především zájmy jeho dynastie.
Vliv, který pro svůj rod získal s říšskou korunou, nyní Karlovi umožňoval rozšiřovat lucemburská panství a s nimi zároveň posilovat české země jako vlastní mocenskou základnu. A protože vláda nad německými regiony zůstávala vratká kvůli neukojeným ambicím zdejší šlechty, ukázal se přesun dvora do Prahy jako přirozený tah. Císař totiž budoval centrum monarchie na domovském území.
Koruna Svaté říše římské
Zlatem zdobená kaple sv. Kříže ve velké věži Karlštejna tak měla sloužit jako pokladnice pro císařskou korunu, kterou na hlavu nasadil už Karel Veliký. Výstavba Nového Města o rozloze 360 hektarů katapultovala Prahu mezi největší města středověku, a aby nové sídlo římského císaře disponovalo dostatkem elit, vzniklo i vysoké učení. Neuskutečněný naopak zůstal plán nové obchodní cesty Benátky-Hamburk, která by přes české území spojila Středomoří s hanzou a Flandry a nabídla alternativu k porýnské trase zatížené cly.
Svatováclavská koruna
Souběžně se stavbou nového centra říše Karel IV. pracoval i na svém českém vnímání: měl se stát přirozeným dědicem Přemyslovců. Ačkoliv Karlova matka Eliška z českého královského rodu pocházela, jeho otec se zapsal jako „král cizinec“ a on sám musel nechat na sněmech sobě i svým následníkům potvrdit od šlechty nárok na český trůn. K posílení legitimity i panovnické autority proto využil už existující kult zemského patrona svatého Václava a začal ho programově budovat.
Přemyslovskému světci zasvětil ústřední kapli ve svatém Vítovi, dobové prameny dokonce hovoří o celém Pražském hradu jako o Hradu svatého Václava. Legendu o bratrovraždě posílil vlastním spisem a věnoval mu i dvoukilovou zlatou korunu ozdobenou šestadevadesáti drahokamy, jíž dal zhotovit pro svou korunovaci – mimo jiné i ze zlatého pásu své první ženy Blanky z Valois.
Aby přemyslovskou tradici ještě umocnil, pojímal české klenoty jen jako propůjčené – jejich jediným oprávněným vlastníkem měl být věčný, protože svatý český kníže. A protože se jako Václavova čeleď definovalo i tehdejší české obyvatelstvo, korunovaný panovník mohl splynout s královstvím.
Ostatková scéna karlštejnské výzdoby - Karel IV. ukládá do zlatého relikviáře dřevěný křížek z Kristova kříže
Jak obludné je vládnout
Já však vyznávám, že jsem neviděl nic méně barbarského, nic více ušlechtilého než císaře a několik nejvyšších mužů kolem něho (…), jako kdyby se byli v attických Aténách narodili.
„Nevíte, jak obludné je vládnout,“ posteskl si Karel IV. v dopise italskému humanistovi Francescu Petrarcovi. Jedna z jeho mála známých politických proher je neúspěch jím chystaného zemského zákoníku („středověké ústavy“) Majestas Carolina; dokument měl posílit královské pravomoci a v psané podobě uzákonit jistou formu absolutistické vlády. V roce 1355 ho ale odmítla česká šlechta stejně, jako tomu bylo už u Karlova dědečka Václava II.
Doložitelný je i záměr vydat se na křížovou výpravu proti španělské Granadě ovládané Maury; protože se ale nenaplnil, císař Karel od něj ve svém životopise Vita Caroli utíká jedinou větou: „Můj otec mne tajně zdržel v Montpellieru a nedovolil mi dále táhnout.“ O případných dalších neúspěších se žádná další generace nedozvěděla – a zřejmě by se ani nejevily jako podstatné.
„Karel IV. se prezentoval jako ideální panovník ve vlastní režii,“ vysvětluje historik Robert Antonín, který se ideálům středověkého vladařství profesně věnuje. „Jeho obraz máme zkreslený, protože odpovídá tehdy obecně sdílenému obrazu ideální moci, jejž se snažil naplňovat.“ Většina dobových listinných dokumentů, které může vedle uměleckého odkazu jako jediná nabídnout přímý obraz lucemburského monarchy, totiž vznikla pod Karlovou patronací. A ty krále logicky portrétují v pozitivním světle.
Ideální panovník
V žádné zemi na světě nenajdeš muže moudřejšího nežli on, jak se říká zde i za horami, je to druhý Šalamoun.
Karel IV. byl zřejmě prvním českým panovníkem, který uměl číst a psát – podle všeho ovládal němčinu, češtinu, latinu, francouzštinu a italštinu. S ohledem na své vzdělání, založení univerzity i vyhýbání se válečným konfliktům (i když se za otcova života účastnil tažení do Itálie a na Litvu) si v literatuře své doby vysloužil portrét vzdělaného a spravedlivého krále. To opět posilovalo jeho státnickou autoritu, tím spíš, že středověcí autoři úlohu mudrce ověnčili paralelami s biblickým králem Šalamounem.
Právě křesťanská víra představovala pro středověkou společnost jeden z hlavních organizačních principů – a Karel IV. jako císař říše ochraňující evropské křesťanstvo zdůrazňoval, že vyniká i ve zbožnosti.
Kapli svatého Kříže nechal vyzdobit nebeským vojskem, deskovými malbami světců, které o čtyři století později zaujaly Marii Terezii natolik, že je na čas dala převézt do Vídně. Byl vášnivým sběratelem svatých ostatků; součást svatovítského pokladu tvoří i zlatý kříž s hřeby, trny a dřevem, jež mají pocházet z Ježíšova ukřižování. Nové Město koncipoval jako křesťanské centrum, do kterého směřovala procesí poutníků zhlédnout kopí, jímž měl římský setník na Golgotě proklát Kristův bok.
GALERIE
Profil Karla VI. - II.
Král flanďáků, otec vlasti
Co udělal Augustus pro Řím, udělal Karel IV. pro hlavní město Čech.
Profil moudrého a zbožného krále ale stále nevylučuje pragmatičnost, se kterou Karel IV. vládl křesťanskému impériu. Své potomky využíval ke sňatkové diplomacii a mocenským koalicím stejným způsobem, jako dával do zástavy bohatá města (mj. lužickou Žitavu). K římské koruně mu dopomohl i jeho někdejší francouzský vychovatel, papež Kliment VI., za což si Karel vysloužil hanlivé označení „král flanďáků“ („Pfaffenkönig“), ačkoliv sliby, které papeži dal, později plnil jen velice liknavě.
Hned v úvodu jeho české vlády vzplály na Písecku inkviziční hranice. Reformní kazatel Jan Milíč z Kroměříže krále Karla před zaplněným kostelem kvůli jeho vstřícnosti k marnotratnému kléru označil za Antikrista. Relativně známý sporný moment karlovského panování je potom politicky motivovaný pogrom norimberských Židů.
Nic z toho se ale do tuzemského vnímání druhého Lucemburka na českém trůně hlouběji nezapsalo. Karel IV. totiž po celou dobu svého panování umně konstruoval obraz ideálního vládce, který kloubí říšský a český princip, spojuje lucemburskou dynastii s Přemyslovci a navrch naplňuje klíčové panovnické ctnosti.
Když 27. listopadu 1378 zemřel, loučilo se s ním v pohřebním průvodu sedm tisíc lidí a učenec Vojtěch Raňkův z Ježova ve své smuteční řeči vůbec poprvé použil přídomek „Otec vlasti“. Hodnocení Karlovy vlády bylo v následujících dekádách smířlivé tím spíš, že Čechy rychle upadly do společenské i politické krize dokonané husitskými válkami. Epocha Karla IV., mírový mezičas českého středověku, se při zpětném pohledu jevila jako zlatý věk. A zůstává jím dodnes.
obrázek