Návrh nové verze české hymny, který představil Český olympijský výbor, znovu rozproudil debatu, která už se v české historii několikrát vedla. O úplné změně melodie se uvažovalo už v 19. století. Zkomponovat novou skladbu měl dokonce Bedřich Smetana. Ten to ale odmítl s odůvodněním, že nechce předělávat to, co si lidi sami zvolili za národní píseň. Po roce 1918 zase prezident Tomáš Garrigue Masaryk přemýšlel o vypsání soutěže. Ani ta se ale nakonec neuskutečnila.
Několik dnů před vánočními svátky roku 1834 zhlédli diváci ve Stavovském divadle poprvé hru Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka od Josefa Kajetána Tyla. Právě v ní poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“ na hudbu Františka Škroupa. Píseň má dvě sloky – zatímco první popisuje krásy naší země, druhá opěvuje lid, který v ní žije.
Ačkoliv Fidlovačka se dočkala jen dvou uvedení, píseň na svých koncertech začaly zpívat tehdejší pěvecké hvězdy. V dobách monarchie začala být spontánně vnímána jako neoficiální hymna a symbol vlastenectví.
Kromě nadšení ovšem píseň v devatenáctém století budila i pochybnosti. Kritikové jí vyčítali chybějící duchovní rozměr nebo přílišnou lyričnost. Básník Jan Neruda dokonce vybídl Bedřicha Smetanu, aby složil hymnu novou, ten to však odmítl s odůvodněním, že nechce předělávat to, co si lidi sami zvolili za národní píseň.
Během první světové války „Kde domov můj“ zpívali vojáci zahraničního odboje. Po vzniku republiky se proto píseň hymnou nakonec stala navzdory tomu, že ji prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval za nemoderní a ministr zahraničí Edvard Beneš za příliš patetickou. TGM dokonce přemýšlel o vypsání soutěže, která se však nakonec neuskutečnila.
Před koncem roku 1918 výnos ministerstva národní obrany stanovil, že bezprostředně po písni „Kde domov můj“ následuje slovenská část „Nad Tatrou sa blýska“. Roku 1920 pak vláda usnesením oficiálně potvrdila, že státní hymnu tvoří tato dvojice písní.
Během první republiky existovaly ještě další dvě verze skladby pro národnostní menšiny, totiž maďarská a německá. O slovenskou pasáž hymna naopak přišla po vzniku protektorátu, česká část ale dál veřejně zněla. Hned po skončení bojů se do předválečné podoby vrátila a bez větších změn zůstala až do rozpadu Československa.
Jako česká hymna se užívá od vzniku samostatného státu v roce 1993. Již roku 1990 však byla prohlášena za hymnu České republiky uvnitř federace, když Česká národní rada přijala ústavní zákon o státních symbolech.
Poslední oficiální nahrávka české hymny vznikla před deseti lety. Autory úprav hymny jsou Otakar Jeremiáš a Jaroslav Krček. Orchestr Národního divadla skladbu nahrál pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka. Vůbec poprvé tehdy vznikla také oficiální mužská a ženská verze, které nazpívali Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková.
Debatu o podobě hymny opět rozproudila iniciativa Českého olympijského výboru. Představené návrhy ale vzbudily smíšené reakce. Například premiér v demisi Andrej Babiš (ANO) se nechal slyšet, že prodloužení české hymny nepokládá za dobrý nápad. „Já si myslím, že máme krásnou hymnu a není potřeba ji měnit,“ prohlásil.
Kanada a Rakousko měnily slova
Některé země dotáhly úvahy o změně hymny do konce. Například v Kanadě k tomu vedl zastaralý text a genderová nevyváženost. Tamní parlament začátkem února po vášnivých debatách schválil, že verš „Láska pravého vlastence vede všechny tvé syny“ zní nově „vede všechny z nás“. Píseň „Ó Kanado“ nahradila britskou hymnu v roce 1980.
Ze stejných důvodů zasáhlo také Rakousko. Posledních 6 let se v hymně zpívá o „vlasti velkých dcer a synů.“ Předtím ženský odkaz chyběl.
Proti změně hymny by nebyli ani Švýcaři, což potvrdili v neoficiálním hlasování před třemi lety. Svůj národní žalm z 19. století by vyměnili za píseň o míru a solidaritě. Potřebují ale souhlas parlamentu.
Úpravu hymny v poslední době zvažuje také Německo. Vládní zmocněnkyně pro rovnoprávnost před pár týdny navrhla nahradit slovo „vaterland“ neboli otčina genderově neutrálním „heimatland“, tedy vlast. Kancléřce Angele Merkelové a dalším poslancům ale současná podoba hymny vyhovuje.
