Před rokem vjel kamion s nákladem plechů do cesty vlaku SC 512 Pendolino, který byl na cestě z Bohumína do Františkových Lázní. Po nehodě zahynuli tři lidé. Strojvedoucí vlaku Jan Černý byl mezi zraněnými. Během roku přišel o nohy, bojoval o život – a vyhrál. Nyní pobývá v rehabilitačním středisku v Kladrubech. Jak říká, záběry z nehody spatřil pouze náhodou v televizi. Nikdy je nevyhledával a ohlížet se ani nechce.
Jestli jsem se zlobil na osud? Musel bych použít sprosté slovo, říká strojvedoucí ze Studénky
Rozhovor s Janem Černým, strojvedoucím ze Studénky (zdroj: ČT24)
Jaký byl ten rok?
Utekl strašně nakonec rychle. Ani se to nezdá, ale utekl jako voda. V mnoha chvílích to bylo hodně těžké, v mnoha chvílích lepší, pak zase horší. Psychika se také často měnila, ale ten rok utekl jako voda.
Kdybych měl za sebou to co vy, tak bych tomu roku dal asi znaménko jako nejhorší rok v životě. Dáváte mu takové znaménko vy?
Určitě. Do té doby jsem žil spokojeným životem. Byl to nejhorší rok v životě, ale teď se zdá, že by to mohlo být lepší a lepší. Alespoň doufám.
Říkal jste, že to bylo hodně rozkolísané – chvíli nahoře, chvíli dole. Co byly nejhorší momenty?
Když jsem ještě měl pravou nohu, s léčením to vypadalo dobře, že mi ji zachrání. Přes Vánoce jsem byl doma, vše bylo dobré a vypadalo nadějně. Po návratu do nemocnice po vánočních svátcích se ale znovu objevila sepse a infekce a musel jsem na reoperace. Tak jsem se na sinusoidě objevil dole a dospělo to až k rozhodnutí, kdy mi byla navrhnuta amputace pod kolenem.
Kolik bylo operací?
Celkově jsem měl asi 20 operací.
To je dost vysoké číslo. Jak to člověk zvládá, co je na tom nejhorší? Třeba to, že nevíte, která operace to vyřeší a bude to ta poslední?
Operace, které byly nutné, mi udělali automaticky po nehodě – to člověk moc nevnímá. Další operace pak navazovaly a byly také nutné ke zlepšení zdravotního stavu. Nepříjemné na tom je, že každá operace znamená JIPku – opustit svůj pokoj. Když potom byla sepse, tak jsem strávil nějaký čas na JIPce, pak jsem se zase vrátil na svůj pokoj, kde jsem už ty lidi znal. Když jsem se potom dostal do stavu, kdy vytahovali kanyly z těla, tak se mi zdálo, že ožívám, to už bylo příjemné. Ale pak zase znovu a znovu. U pravé nohy mi navrhli amputaci. Už nebyly psychické ani fyzické síly, proto jsem se po vysvětlení pana docenta Doušy a pana docenta Nejedlého k amputaci rozhodl. Jak se říká, člověk se od toho špatného odřízne a já jsem byl nedočkavý, až budu zdravý a budu se moci věnovat rehabilitaci.
Říkáte, že člověk už nemá sílu. Co všechno vám běželo hlavou? Když to řeknu hloupě, „nemělo by se to ufiknout celý“?
Noha přece jenom byla moje. Byly tam vidět i prsty a rozloučit se s ní, i když mi vysvětlili, že je nefunkční a už nebude funkční, bylo hodně těžké. Bylo to jednou provždy.
Když se podíváte zpětně na tu nehodu, vzpomínáte si na ni vůbec?
Vzpomenu si na ni jenom, když se to připomíná v televizi. Vždy, když je nějaký průšvih. Zrovna nedávno jsem viděl, když se někde potkaly dva vlaky. K tomu se často vytáhne archivně Studénka. Jinak už si na to moc nevzpomínám.
Pamatujete si vůbec něco, nebo to zmizelo v té nemocnici?
Hodně mi to připomněly televizní záběry. Moc jsem si toho nepamatoval, byl to jen takový krátký okamžik.
Co je to poslední, co si z toho dne pamatujete?
Úplně poslední, když jsem se vyřítil z oblouku před Studénkou, byl objekt, který tam nepatřil a já ho tam najednou viděl. Uvědomění, že je to kamion, co všechno musí člověk udělat – použít rychlobrzdu a co nejrychleji se snažit zmizet. Pak už si nepamatuju nic, jenom tenhle okamžik: Obluda tam, kde nemá být, zaostření, co to je, udělání toho, co jsem udělat musel a útěk.
Jak dlouhá je vteřina, kdy přemýšlíte, co udělat? V té rychlosti máte čas asi 8 nebo 9 vteřin.
Svým způsobem byly dlouhé. Když to člověk uviděl, tak to byl takový dlouhý čas, ale nejdřív jen nevěřícně koukáte, jestli to je pravda a jestli je to možné. Tím se o nějakou vteřinu okradete, pak uděláte to, co musíte. Relativně je ten čas strašně dlouhý, dá se toho udělat hrozně moc. Ale pak je zase vlastně krátký. Člověk se potřeboval dostat dál, kde by se třeba mohl zachránit, anebo mít to štěstí, aby se nevezlo to, co se vezlo. S naším vedoucím Václavem Sosnou jsme řekli, že kdyby vezl jogurty, tak bychom byli špinaví od jogurtů a možná by to všechno dopadlo jinak. Ale ty plechy, to byla smůla.
Jak se na tuhle souhru všech okolností díváte? Nemáte v sobě pocit hořkosti, že se to takhle sešlo ve chvíli, kdy jste tam byl vy?
Byl to osud a shoda mnoha náhod, táhly se už od chvíle, než jsme tam přijeli. Já na té směně ani neměl být, měl tam být někdo jiný. Nebyla to moje směna, měl jsem ji prohozenou. Pak potíže s dveřmi ve Svinově, kdy jsme tam strávili o pět minut déle. No a pak to, že tam vůbec vjel, a když se závory zavřely, že tam zůstal stát, místo aby je přerazil a odjel. Nebo kdyby nepopojel a trefil bych se do kabiny, mohlo být pro mě líp. Náhod a osudu bylo strašně moc. Dá se to uzavřít jako „v nesprávný okamžik na nesprávném místě“.
Zlobil jste se někdy na osud, že všechna tato „kdyby“ dopadla ve váš neprospěch?
Nemůžu říct zlobil, musel bych použít sprosté slovo. Ale štve mě to, protože to ovlivnilo život můj, mojí partnerky, mých synů, mé sestry a mých vnoučat a vůbec způsob života, který jsem žil. To se všechno od základů změnilo.
Když jsem se zmiňoval o osudu polského řidiče, co k němu cítíte, když ho vidíte v televizi u soudu?
V tom okamžiku, kdy to probíhalo v televizi, tak mě to štvalo, ale teď už si na to ani nevzpomenu. Stalo se to, vrátit to nejde. Jak já říkám, Arabelin prsten neexistuje, aby se situace dala vrátit, takže to nevnímám.
Zkoušel vás ten řidič kontaktovat, třeba aby se omluvil?
Ne, jenom jeho právník, když byl u jednoho výslechu přítomen, přinesl omluvný dopis podepsaný řidičem a promluvil za něj, že se omlouvá. Já jsem řekl, že to přijímám a tím to pro mě skončilo.
Přijal jste tu omluvu už i sám k sobě?
Asi jo. Jak říkám, změnit se to nedá. Nevím, jestli to myslel upřímně.
Několik lidí tam dokonce zemřelo. Vy jste asi jediný zraněný, o kom se více mluvilo a dokonce o vás asi ze všech nejvíc. Jak jste tu pozornost přijímal, v jakém jste byl stavu, když se to začalo řešit?
Já jsem prakticky televizi nesledoval, do konce prázdnin určitě ne. Nebyl jsem schopný, ani když se to hodně opakovalo a kolegové z práce mi říkali, že to prakticky probíhá na všech stanicích. Já jsem to ale neviděl, nebyl jsem schopný se na to dívat.
Byl toho i plný internet. Když jsme jako první informovali o té sbírce pro vás, tak měl facebookový příspěvek ČT24 několik tisíc sdílení, spoustu pozitivních komentářů. To se k vám vůbec nedostalo?
Dostalo, ale jenom tak, že mi to někdo zprostředkoval. Ale nebyl jsem schopen něco takového číst nebo se na něco takového podívat. Chvíli mi to trvalo, delší chvíli, než jsem to potom poprvé zahlédnul v televizi a mohl jsem se na to dívat. Ze začátku jsem se na to dívat nechtěl.
Proč?
Neměl jsem na to vidět to, nebylo mi ještě úplně nejlépe, i když po probuzení z kómatu a prvních návštěvách kolegové říkali, že jsem byl docela komunikativní. Ale vnitřně jsem neměl chuť se na to podívat. Až po nějakém čase, když jsem se začal dívat na televizi, se to tam náhodou objevilo. Ale dodnes jsem se na to cíleně nepodíval. Kolegové mi řekli, že to mají nahrané, na internetu bych to asi našel, ale nevyhledával jsem to. Nemám potřebu to zjitřit. Koukám teď spíše směrem dopředu než zpátky.
Co je před vámi?
Přede mnou je pobyt v rehabilitačním středisku v Kladrubech. Už jsem tady přes tři měsíce a nějaká chvilka mě tady snad ještě čeká. Čeká mě hlavně cvičení, hlavní je teď cvičit s protézami – nasazování, stání, aby si protézy na těle zvykly, aby se mi otlačily pahýly, správně si je nasazovat, vydržet mít je na sobě a vydržet stát. S rovnováhou mám potíže. Tohle je můj cíl, zatímco budu v Kladrubech.
Známý je příklad Douglase Badera, pilota RAF, létal s jednou podkolenní a jednou nadkolenní amputací. Jak vysoké jsou ty vaše ambice?
Létat letadlem určitě ne. Říká se, že když někdo moc nesportuje, tak svým způsobem nejlepší sport je rychlá chůze. Tak i kdybych zvládnul pomalou chůzi s berlemi a francouzskými holemi, tak to bude pro začátek úplně to nejvíc. Když se teď snažím dojít někam s oporou, jsem zničený a všechno mě bolí. Mít protézy celodenně na sobě, sednout si, ale pak se zvednout a kousek dojít, to je teď největší cíl. Nevyhlížím, že budu v budoucnu třeba sportovat. Když to bude, tak to bude super, ale vím, že to nebude hned a že je k tomu hodně dlouhá cesta. Po roce to na první pohled vypadá, že jsem fit, ale mám pořád spoustu vnitřních potíží. Rozchází se mi hůř, protože mám necitlivost vybudování svalů na zadní straně stehen a na zadní části těla. Pral jsem se s páteří a pánevní kostí a mám i inkontinenční problémy, takže u mě to bude opravdu dlouhá cesta.
Jak velký rozdíl je pro člověka, když je usazený na vozíku, a když stojí na vlastních, byť ne úplně původních nohách?
Je to nádhera, protože stát v poloze, v níž trávíme většinu života, je příjemné. Všechno se srovná tak, jak má. Protézy jsou v podstatě chůdy, je to necitlivé a vy to necítíte, až na místa, kde se to dotýká těla, a kde to máte nasazené. Já mám ještě půlku těla necitlivou. Je to ale stejně příjemný pocit stát a udělat krůček. Je to lepší než sedět a jezdit na vozíku. Na vozíku se přepravíte, docela rychle, ale není to přirozený pohyb. A když ta možnost je, tak jí chci dosáhnout.
Při úvahách o tom, co bude, jste se zastavil u medicínských věcí. Co ty další věci? Chcete se vrátit ještě do práce?
Myslím, že se budu léčit tak dlouho, že do té doby už budu v důchodu. Speciálně o neurologických věcech mi říkají, že to může trvat rok, ale i dva, a když se to nepovede za dva, tak pak už to bývá hodně pomalé – u jednotlivce třeba i tři nebo čtyři. Zatím bych do práce ani nemohl, i kdybych se rozchodil, protože ještě nevydržím celý den sedět, a jak jsem podotkl, mám inkontinenční problémy. Na plnou pracovní dobu bych určitě nemohl, na zkrácenou také ne. Už to s prací moc nevypadá.
Ne, že bych byl v roli posudkového lékaře, který vás žene do práce, ale spíš jde o ambici, jestli sám nemáte potřebu ještě předtím, než půjdete do důchodu, se vrátit – aby to bylo zacelené a příběh byl ukončený?
Upřímně ani ne. Nebylo by to asi špatné, ale jezdit už nemůžu, takže bych musel jít dělat jinou práci. A prácí, které by se daly dělat, je dost zajímavých, spousta kolegů je šla dělat, tak nevím, proč bych nemohl i já. Můj cíl teď ale je se z tohohle vyhrabat a chtěl bych se dostat do normálního života, abych mohl vozík používat co nejméně, i když je jasné, že už bude mou součástí. Byl by takový bonbónek završit to takhle, ale teď o tom neuvažuji. Nevím, co řeknu za dva roky. Do penze mám ještě 3,5 roku, takže mám pořád čas, i když už jsem si musel požádat o invalidní důchod. Uvidíme, nebudu to uzavírat tak ani tak.
Jak to zvládáte finančně?
Finančně to zvládám zatím dobře, protože jsem placený nemocenskou. Dostal jsem už i nějaký doplatek do průměrného platu, protože jsem měl pracovní úraz. Byl na mě vybrán nějaký příspěvek, co kluci zorganizovali, i když na ty peníze jsem ještě nesáhl, ty mám všechny schované, když budou do budoucna potřeba na nějaké speciální a lepší protézy, které by mi umožnily lepší návrat do toho normálního života nebo případně i do nějakého sportu. Zatím to finančně zvládám, nějaké peníze jsem měl i předtím, ale dalo by se říct, že jsem placený tak, jako kdybych pracoval.
Je to přece jen velký zásah do života. Ve chvíli, kdy sedíte na vozíku, tak potřebujete všechno bezbariérové, okolo je spousta dalších pomůcek, auto. Tohle je v pohodě?
O tyhle věci jsem zatím, co jsem hospitalizován, žádat nemohl. O to se žádá, až když člověku skončí hospitalizace. Hromadu věcí mi platí zdravotní pojišťovna, třeba podsedák, případně i první vozík. První základní protézy jsou také placené pojišťovnou, takže výdaje jsou pro mě zatím běžné. O úpravu auta a další budu žádat, až nebudu hospitalizován. Výdaje jsou zatím za benzin, co za mnou moje partnerka Jitka jezdí. Auto máme, bydlení zatím také máme, co jsme měli. Do bytu se shodou okolností s vozíkem dostanu – nejsou tam schody do domu a je tam výtah. Zatím jsme neřešili, co nás všechno ještě čeká. A očekáváme, jak se k tomu postaví pojišťovna, se kterou se o tom můj právník bude dohadovat.
Rok mi ale přijde docela dost na uplatnění nějakého nároku. To žádná jednání ještě neproběhla?
Jednání snad probíhají, ale tentokrát to bylo tak, že jednání o náhradu škody pozůstalým byly vyjmuty ze soudního řízení. Soudce, který soudil tohohle Poláka, shodou okolností soudil i Studénku v roce 2008, spadlý most. Tenkrát se náhrady škod ze soudního řízení nevyjmuly a prý se to táhne do dneška. Aby byl soud uzavřen a viník odsouzen, náhrady škod zraněným a postiženým byly vyjmuty. Budou se dohadovat individuálně.
Rozsudek padnul už někdy v únoru, pokud se nepletu. To je docela dost času na odškodnění, ne?
Je to na dlouhé lokte. Povinné ručení, ze kterého se to bude dělat, bylo 40 milionů, škoda na Pendolinu byla skoro 200 milionů. Můj právník je s pojišťovnou v jednání a zatím mi poslali nějaké zálohy. Nevím, jestli se ve finále dohodnou, nebo bude muset proběhnout soud. Myslím si, že tu jako u všech pojišťoven nastupuje pojistná myšlenka – co nejvíc lidí platí, ale jen někdo čerpá. Tak doufejme, že budeme něco čerpat.