Osudový rok 89 zachytil na černobílých fotkách a považuje je za nejdůležitější v životě. Fotograf Jan Šibík se v době, kdy padaly totalitní režimy, dostal do západního Německa i do Rumunska a zachytil historické okamžiky. Do ulic vyrazil i na jaře, aby fotil Česko v nouzovém stavu. Jak se za 31 let změnila reportážní fotografie a fotí i on někdy selfie? Fotograf byl hostem svátečního Interview ČT24.
Jan Šibík fotil i letošní výročí sametové revoluce. Snímky jako tehdy už se mi ale nikdy nepovedou, tvrdí
28 minut
Interview ČT24: Jan Šibík
Jan Šibík vyrazil do ulic i při letošních oslavách 17. listopadu. Atmosféra byla samozřejmě jiná, lidí bylo v ulicích o dost méně. „Společnost jako by se dostala někam na rozhraní. Je jinde, než byla před čtyřmi roky,“ popsal fotograf. „Ten koronavirus nám to hodně narušuje a kazí.“
Před 31 roky nafotil dle svých slov nejdůležitější fotografie ve svém životě. I teď si to myslí. Neříká ale, že patří k nejkvalitnějším snímkům.
Tehdy nebyly sociální sítě, pravidelně ale poslouchal Svobodnou Evropu, což byl pro něho hlavní zdroj informací. Jeho tatínek synův aktivismus tehdy těžce nesl, protože byl ve straně. „Otec byl na druhé straně barikády, nerozmlouval mi to, ale tiše trpěl“.
Ze začátku si fotografie schovával jen tak do šuplíku, přesto ale věřil, že se mu jednou povede snímky uveřejnit. Fotografie ale vyvolával okamžitě po návratu z demonstrace. Ukazoval je však jenom kamarádům.
Tehdy se bál mnohem více o foťák než o sebe. „O ten foťák kdybych přišel, tak to by byla konečná. Já měl štěstí, mě policajti nikdy nechytli. Některým fotografům to nedává spát, že mám hodně fotek a nikdo mě nikdy nechytil. Já byl ale vždycky v ústraní, nebo jsem fotil z tramvaje,“ popsal.
Palachův týden byl podle něj nejtěžší. Vodní děla, obušky, slzný plyn a psi přivítali na Václavském náměstí v Praze všechny, kteří chtěli v lednu 1989 položit květiny a připomenout si tak oběť studenta Jana Palacha. Lidé se proto neměli kde sejít.
Za pádem zdi okamžitě vyrazil
Šibík byl i u pádu Berlínské zdi. Do západní Evropy se tehdy dostal poté, co poslouchal na Svobodné Evropě tiskovou konferenci jednoho z nejvyšších východoněmeckých činitelů Güntera Schabowského, když řekl slavnou větu „Ab sofort,“ neboli že Berlínská zeď bude zrušena asi s okamžitou platností. Šibík si koupil hned jízdenku a přijel.
„Já přišel k přechodu do Západního Berlína a oni mi řekli: vy jste z Československa, vy potřebujete víza. Na druhém přejezdu mě také nepustili. A na třetím řekli, ať všichni zdvihnou pas nad hlavu, tak jsem ho zdvihnul a nelegálně přešel na druhou stranu,“ vyprávěl.
Nejsilnější moment pro něj byl, když Němci začali krumpáčemi bořit zeď. Došlo mu, přestože mu bylo pouhých 25 let, že to je velmi důležitá věc. Když viděl, že se bortí zeď, bylo mu jasné, že režim musí padnout i u nás. „Přišel jsem domů a řekl mamince: Padla Berlínská zeď, u nás to taky padne. A ona řekla: U nás to bude ještě na roky. A neměla pravdu.“
Fotoreportáž už podle něj lidi ale netáhne, jediná šance, jak se jako fotonovinář uplatnit, je skrze video. „To ještě máte šanci prodat. Kolega byl nyní v Arménii a nikde skoro žádný fotograf, novinářů daleko méně, než bývalo, jen lidé přes video. Fotografie nemá odbyt, nemáte časopisy, noviny vezmou agenturu, jediná možnost je, že máte nějaký projekt, že vydáte knihu,“ uvedl.
K novodobým „selfíčkům“ negativní postoj jednoznačně nemá. „Vadí mi, když to selfie je třeba ve válce, to mi vadí hodně. Já si taky vyfotím selfie, ale jídlo nefotím, to si raději to jídlo dám,“ dodal na závěr rozhovoru.
