Alena a Jaroslav Klempířovi žijí v Grónsku už přes 20 let. A říkají, že se tato země dá zkoumat až do konce života. Nacházejí tam přitom i české stopy.
Jaroslava Klempíře zajímaly polární kraje už od dětství. Jako malý kluk chtěl být Eskymákem nebo polárníkem. S vážnou hudbou, kterou vystudoval, pak procestoval celý svět. Ale stále ho to táhlo na sever.
Jeho žena Alena je vystudovanou ekonomkou, ale zálibu svého muže sdílela. Má totiž ráda zimu. A tak se do Grónska přestěhovali a jsou tam už přes dvacet let. V pořadu Události, komentáře hovořili o svých postřezích a zážitcích.
„V Grónsku jsme objevili život lidí, historii celého grónského národa. To je něco úžasného. Obrazy. Kultura. Od bájí po vyřezávánky,“ říká Alena.
A také české stopy, dodává Jaroslav. Připomněl, že třetí největší město Grónska, Ilulissat, bylo založeno v roce 1741 Jakubem Severinem. Synem českých rodičů adoptovaným do dánské rodiny. Zmínil i modlitebnu Nová Morava a příběh moravských bratří. Také její historii zpracovali Alena a Jaroslav Klempířovi knižně.
Dodávají, že do Grónska létá mnoho Čechů za krásami ledovců. Oni však zůstali, aby opravdu zažili, jak se tam žije. Oba oceňují fantastickou lásku Gróňanů ke své zemi. A když čas od času oba navštíví Česko, smějí se nervozitě Čechů, když napadne trochu víc sněhu.
„Je to pro nás ostrov splněné touhy. Pohltilo nás,“ zdůrazňují. Od Gróňanů by se prý Češi mohli učit dětsky se radovat ze setkávání s ostatními lidmi, ze sbližování se s nimi i ze schopnosti krásně a zářivě se smát.
