Praha/Sezimovo Ústí - Bez prezidenta Beneše by nebylo Českoslosvensko po druhé světové válce, řekl kardinál Dominik Duka při pietní slavnosti u Benešova hrobu. Duka připustil, že Beneš nebyl bez chyb, ale podle něj „kritika mu nemůže nikdy vzít to, co pro tuto zem, pro každého z nás vykonal“. Edvard Beneš, který se narodil právě před 130 lety - 28. května roku 1884 - se do dějin zapsal jako druhý československý prezident. Jeho historická role v dějinách samostatného státu dodnes budí rozpory – zatímco jedněmi je považován za politika a diplomata evropského formátu, druzí mu vyčítají slabost a špatný politický odhad, když nedokázal čelit nástupu komunismu v roce 1948.
Benešovu památku u Černínského paláce uctili dnes i slovenský prezident Ivan Gašparovič spolu s českým protějškem Milošem Zemanem a jeho předchůdcem Václavem Klausem. Hlavy států přišly k soše Edvarda Beneše stojící u sídla českého ministerstva zahraničí a za nepříliš vlídného počasí k ní položili věnce. Klaus se pietního aktu dokonce zúčastnil v dvojroli - nejen jako bývalá hlava státu, ale i jako manžel velvyslankyně na Slovensku Livie Klausové. Ta se z titulu své funkce účastní návštěvy slovenského prezidenta a nechyběla ani na vzpomínce na československého prezidenta.
Edvard Beneš ve zkratce
Vystudovaný doktor práv a filozofie, který pocházel z 11 sourozenců, emigroval v roce 1915 kvůli činnosti v odbojové organizaci Maffie do Francie a až do roku 1918 byl generálním tajemníkem Národní rady československé. Jako dlouholetý blízký spolupracovník prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka se významně zasloužil o mezinárodní uznání československého odboje za první světové války a posléze i uznání samostatného státu.
Historik Jindřich Dejmek připomněl, že Benešova role při prosazování rozdělení středoevropské habsburské monarchie na jednotlivé národní státy, byla klíčová, možná nejvýznamnější z trojice představitelů Národní rady řídící československý odboj za první světové války. Na rozdíl od Masaryka a Štefánika totiž coby generální sekretář rady necestoval po světě – do Ruska či Spojených států – zůstával v Paříži. „Jednal nejprve s Francouzi – a Francie byla první stát, který přistoupil na radikální reorganizaci střední Evropy na konci první světové války – pak s Brity a nakonec s Italy o uznání národní rady,“ popsal Jindřich Dejmek. Po vzniku samostatné republiky zasedal Edvard Beneš v křesle ministra zahraničí a v letech 1921-1922 byl zároveň ministerským předsedou.
Druhá válka – neúspěch i triumf
Do prezidentského křesla byl zvolen 18. prosince 1935, v letech 1936-1938 neúspěšně usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity státu. V září 1938 ustoupil nátlaku Británie a Francie a přijal mnichovský diktát. Poté abdikoval a odjel do zahraničí. V roce 1940 se stal československým prezidentem v exilu, po skončení druhé světové války se vrátil do vlasti a přispěl k obnově osvobozeného státu.
Podle Jindřicha Dejmka neměl Beneš před zářím 1938 jinou reálnou možnost než orientaci na Francii – Sovětský svaz se v době stalinských čistek z mezinárodního pole stahoval a nacistické Německo s existencí samostatného Československa nepočítalo. Za okupace se však Benešovy schopnosti ukázaly klíčové pro další existenci státu. Působil jednak jako politický představitel Československa, hlavou exilové vlády byl spíše on než premiér Jan Šrámek a byl uznáván také jako hlava odboje – domácího i zahraničního. „V průběhu roku 1942 prosadil u Britů, pak u dalších mocností obnovu Československa v předmnichovských hranicích – což bylo velmi důležité. Do roku 1942 sice některé velmoci uvažovaly o obnově Československa, ale otázka hranic do té doby nebyla řešena,“ zdůraznil Dejmek.
Se jménem prezidenta Beneše jsou spjaty také často diskutované dekrety, které v letech 1940 až 1945 vydával v londýnském exilu i po návratu do vlasti a které se týkaly mimo jiné majetkových záležitostí zejména Němců a Maďarů na československém území.
Kardinál Dominik Duka při pietní slavnosti u Benešova hrobu: „Odvážím se zde tvrdit, že kdyby nebylo prezidenta doktora Edvarda Beneše, nebylo by Československa po druhé světové válce. A myslím, že je na místě si uvědomit, že kritika někdy oprávněná, někdy ne, mu nemůže nikdy vzít to, co pro tuto zem, pro každého z nás, vykonal.“
Krátce poté, co svým podpisem v roce 1948 stvrdil komunistickou vládu Klementa Gottwalda, Beneš opustil Pražský hrad a spolu s manželkou Hanou se uchýlil na své sídlo v Sezimově Ústí. S městem je spjatá valná část života manželů Benešových, v roce 1930 si tu Edvard nechal postavit letní sídlo ve stylu jihofrancouzských domů. Abdikoval v červnu a zemřel 3. září 1948.
