Praha – Když si člověk historii nenastuduje, musí ji znovu prožít – jedno z lidových rčení, kterým se snaží svou činností zabránit dokumentarista Pavel Štingl, autor dokumentu Lidice – obraz pomsty nebo připravovaného díla o zneužití vědy k nacistickému rasovému výzkumu s názvem Eugeniové. Připomínat si 70 let starou historii je podle něho nutné zejména v dnešní době, která v mnohém připomíná podmínky ze 30. let minulého století a nástup nacismu ve střední Evropě. Finanční krize, frustrace lidí, vzrůstající sociální napětí, nezaměstnanost – to vše prý „nahrává tomu, aby extrémy mohly jít nahoru“.
V diskuzi během speciálního vydání pořadu Hyde Park ČT24 Štingl přiznal, že k volání po jednoduchých a rázných řešeních mohou být v současnosti lidé vnímavější než kdy jindy v minulých desetiletích. „Tahle doba je trochu živnou půdou toho, že by extrémy mohly jít nahoru. Srovnání se třicátými lety – to je trochu složitější. Žádná doba se nedá jednoduše označit za podobnou některé předchozí, protože všechno je dnes jiné. Vládnou nám technologie, všechno je online na internetu. Je to jiný rytmus a také jiné uvažování lidí,“ uvedl dokumentarista.
Pavel Štingl, dokumentarista:
„Každá totalita vždycky hrozí z takového chaosu, jaký tady máme třeba nyní. Politická krize, vládní krize, krize politické kultury – právě tehdy hrozí to, co udělal Hitler, když lidem nabídl: 'Tyto strany se nikdy nedohodnou, tak prostě uděláme jenom jednu. Ta se samozřejmě odvine od tohoto národa a já jsem ten, kdo řekne, co je pro tento národ nejlepší.'“
Štingl je autorem dokumentu, který v rámci dlouhodobého cyklu o Reinhardu Heydrichovi zachycuje tragický osud středočeské obce Lidice a jejích obyvatel. Podle svých slov má za cíl obnovovat komunikaci mezi historií a současnou společností, především pak její pamětí - mimo jiné prý i proto, že český národ v sobě nemá tak silnou přirozenou vůli uctít padlé hrdiny. „Co si myslím, že tato země nějak postrádá, jsou takové ty rituály, jak uctít mrtvé. Domnívám se, že my v sobě nemáme takové to důstojenství, že bychom měli automaticky reagovat na tyto podněty,“ uvedl Štingl.
Štingl se také podílel na vytvoření multimediální expozice v lidickém památníku. Tamější trasa sugestivně představuje osudy tamních obyvatel a uvádí celou událost do širšího kontextu historie samotné obce i protektorátu – k nudné dějepisné exkurzi má ale daleko. Důkazem je i zájem a četnost školních návštěv.
„Děti tam často přicházejí, aby to zkonfrontovaly se svým vnitřním pocitem. Já jsem si myslel, že to bude muzeum až třeba pro středoškoláky… Věnuju se hodně muzeím, protože je to forma komunikace nad tématem. Děti jsou uprostřed toho děje, nejsou doma před obrazovkou. Je to otázka komunikace, předvedení do tématu. Ony jsou poté mimo jiné schopny oddělit načinčané drama různých hraných filmů od té autenticity,“ dodal autor.
Pavel Štingl (*1960), režisér a scenárista. Vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU. Dlouhodobě se věnuje tématům druhé světové války a protektorátu: Světová válka v nás (1994), Tři kamarádky (1996), Deník pana Pfitznera (1998). V dokumentu Selhání (2000) se zabývá příběhem parašutisty Viliama Gerika. V roce 2002 dokončil dokument Druhý život Lidic. Během roku 2009 z jeho dílny vznikl dokumentární portrét Aloise Denemarka s názvem Šil jsem u Kubiše. Štingl je taktéž jedním ze spolutvůrců projektu Heydrich - konečné řešení. Jeho nejnovější projekt Eugeniové by měl být hotový do konce roku.
