Dobročinné sbírky patří mezi neodmyslitelné součásti Vánoc, neomezují se ale jen na sváteční čas. O soucitné a účastné povaze lidí v Česku jsme se mohli přesvědčit naposledy v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině, předtím například při povodních v letech 2002 i 1997. Solidarita Čechů má však mnohem delší historii, ostatně nezisková humanitární organizace Charita byla založena už před sto lety. Pokud bychom ale šli ještě dál, narazili bychom na událost, která před 130 lety vyvolala mimořádnou vlnu pomoci.
Do minulosti tuzemské dobročinnosti. Soudržnost lidé předvedli i po příbramské důlní tragédii
Soucit a pomoc patří k základním pilířům křesťanství, není proto náhodou, že se tradice lásky k bližnímu a nezištné pomoci potřebným dostává do popředí právě v období významného křesťanského svátku – Vánoc. Ovšem ani zbytek roku není o projevy solidarity ochuzen.
Byť z historického pohledu křesťanství sehrálo nezpochybnitelnou roli v šíření konceptu pomoci a dobročinnosti samotné, dnes už úlohu ústřední motivace k solidárnímu jednání plní spíše pohnutky osobní, případně „víra“ nereligiózního charakteru.
Zakladatel sbírkové platformy Donio.cz David Procházka tvrdí, že z výzkumů v oblasti behaviorální ekonomie vyplývá jistá specifičnost dárcovství Čechů: „Máme data, která ukazují, že Češi jsou fantastičtí ve chvíli, kdy je na základě emocí v rámci urgentních případů rychle potřeba poslat peníze. Ale v kontinuální pomoci, kdy by si nastavili třeba dvě stě korun každý měsíc trvalý příkaz a přispívali systematicky na zlepšení nějaké věci, to jim tolik nejde.“
Vezmeme-li několik případů hromadné pomoci z nedávné minulosti, lze v nich najít i společné jmenovatele jako národní soudržnost (tornádo na Břeclavsku a Hodonínsku či povodně v letech 2002 a 1997) nebo třeba šok z nepředstavitelného rozsahu katastrofy (zemětřesení v Indickém oceánu následované vlnou tsunami v roce 2004, jež si vyžádalo téměř čtvrt milionu životů).
Zakládání sbírky v době totality
Lokální krize, ať už způsobená přírodní katastrofou, nebo válkou, stojí často za vznikem humanitárních organizací a dobrovolných sbírek. To je případ mezinárodně působící české společnosti Člověk v tísni. Přesto, že se její vznik datuje k roku 1992 – tedy před třiceti lety – její základy byly položeny už v prosinci 1988. Tehdy zasáhlo Arménii, tehdejší součást Sovětského svazu, ničivé zamětřesení, během něhož přišlo o život podle odhadů zhruba 38 tisíc lidí.
„Sledovali jsme v televizi zprávy o tom, že Německo a Francie posílají do Arménie pomoc a připravují ji USA a dokonce i Ceausescovo Rumunsko, ke konci komunismu opravdu vyčerpané. Ale o Československu ani zmínka,“ vzpomínal před čtyřmi lety pro Deník N Šimon Pánek, tehdejší student Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, který od založení Člověka v tísni působí jako jeho ředitel.
V podmínkách osmdesátých let znamenalo založení sbírky z iniciativy občanské veřejnosti ojedinělý počin. Věškerá humanitární pomoc do té doby probíhala v rámci Sověty vybudovaných orgánů.
Pánek podotkl, že Sovětský svaz se koncem osmdesátých let otevíral rychleji než Československo. Tehdy nešli na sovětské velvyslanectví se strachem nebo odporem – naopak, přišlo jim to přirozené.
„Jeli jsme pak rovnou do Československé televize, řekli, že vyhlašujeme sbírku pro Arménii, a hned nás pustili do živého zpravodajství. Vlastně se nikdo ničemu nedivil, to bylo zajímavé. Stala se katastrofa, nějací tři studenti začnou pomáhat a nikdo se nevyptává, kdo jim to povolil,“ doplnil.
Síť dobročinnosti
Pánek tak nepřímo poukazuje na klíčový faktor, který je potřeba k naplnění skutečnosti, že konkrétní událost v toku dějin nezapadne a začne být dokonce zpětně vnímána jako zlomová či historická. Součástí pomyslné „(ne)přízně osudu“ jsou v každé dějinné epoše společenské rámce – ekonomické, politické a kulturní.
Mohly za to hrůzy první světové války a jejich následky, že se na území tehdy teprve vznikající Československé republiky začalo objevovat větší množství skupin vyvíjejících více či méně systematickou snahu o dobročinnost a pomoc potřebným. Zároveň není, s ohledem na tehdejší společenské uspořádání, náhodou, že se snahy o jejich organizaci ujala katolická církev, která měla na péči o vznikající síť podobných míst kapacitu.
Zčásti na tom měla podíl její územní decentralizace – proto působiště prvních charit zpočátku kopírovala sídla jednotlivých diecézí. Svaz charity pak vznikl na popud olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana před sto lety – v roce 1922. Dnes je tato organizace, pod názvem Charita České republiky, největším nestátním poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb u nás.
Osudný knot
Půjdeme-li do historie ještě o třicet let dál, dostaneme se k milníku, který značí dost možná první masovou vlnu solidarity s oběťmi katastrofy na našem území. Na konci května 1892 se v Březových Horách u Příbrami totiž odehrálo vůbec největší důlní neštěstí v Evropě. Tragická událost tehdy otřásla veřejností.
Důlní revír v Březových Horách – dnešní části Příbrami – zajišťující těžbu olova a stříbra patřil koncem devatenáctého století k jedněm z nejmodernějších zařízení svého druhu.
Osudného 31. května si havíř Emanuel Kříž před vyfáráním z ranní směny v nejnižších patrech dolu Marie vyměňoval knot v dohasínajícím kahanu. Odhozený oharek však propadl sýpkou do sklepa plného dřevěných odřezků, kde se posléze vznítil. První plameny odhalila až další šichta odpoledne.
V době neštěstí byl důl Marie hluboký 1100 metrů, měl 32 pater a většina jeho zařízení byla dřevěná. Obzvlášť ve spodní a střední části dolu bylo dřevo velmi suché, tudíž ke vznícení oharku mohlo dojít poměrně snadno. Oheň se nešířil jen směrem vzhůru, ale i do sousedních dolů, se kterými byl důl Marie propojen ve spodních patrech.
„Vrchní správce Hugo Grögler se rozhodl plameny zlikvidovat vháněním vody z hydrantů a požární stříkačky. Podzemí se však ještě více zaplňovalo kouřem a dále umírali lidé,“ přiblížil historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl. Tlak vodního proudu totiž nahnal zpět do podzemí oxid uhelnatý a horkou páru, takže se horníci, kteří prchali chodbami k ostatním šachtám, většinou udusili. Kvůli teplotní rovnosti v dole a na povrchu také selhávalo odvětrávání podzemí, dodává Velfl, podle kterého jediným štěstím bylo, že oheň nezasáhl menší skladiště dynamitu a střelného prachu.
Bilance neštěstí byla tragická. Z 835 havířů, kteří sfárali na odpolední směnu, zemřelo 319 mužů. Většina z mrtvých pracovala na dole Vojtěch. Mezi oběťmi bylo i pět horníků, kteří položili svůj život ve snaze pomoci svým kolegům. V dole pošlo i devět koní, kteří tam pomáhali přepravovat rubaninu. Poslední oběť byla nalezena teprve 22. září.
Sirotám příbramským
Po 319 hornících zůstalo celkem 285 vdov a 919 sirotků. Událost byla výjimečná nejen vysokým počtem obětí a pozůstalých, ale také mediálním (tehdy pochopitelně výhradně novinovým) pokrytím, které mělo odezvu nejen v českých zemích, ale také v cizině.
„V Praze již včera odpoledne kolovala poděšující zpráva o nedozírném neštěstí, jež událo se v dolech těchto, nicméně nikdo ani uvěřiti nechtěl, že tolik lidských životů padlo katastrofě za oběť,“ oznamovaly 2. června 1892 Národní listy.
Záchranáře vystřídaly návštěvy politiků – na místo dorazil také vídeňský ministr zemědělství Julius von Falkenhayn a český místodržitel František kníže Thun. Společně s důlním závodem rozhodli, že pozůstalým vyplatí mzdu za celý měsíc a jednou měsíčně rentu ve výši osmi zlatých a dalších dvou zlatých za každého sirotka. Kromě toho, že doly převzaly i náklady na pohřby a stavbu památníků, po 90 tisících zlatých na zajištění rodin obětí přislíbila státní kasa a hornická bratská pokladna.
U dolu se rovněž vystřídali i čeští poslanci včetně Tomáše G. Masaryka. Ti společně s příbramským starostou vyzvali k organizaci finančních sbírek. V reakci na tragédii do nich přispěly všemožné úřady i spolky, namátkou Ringhofferovy závody v Praze, a peníze poslal i vídeňský magistrát. Samostatnou sbírku pak mezi sebou uspořádali poslanci Říšské rady.
Pomoc se organizovala i prostřednictvím kulturních akcí – k rodinám šel výtěžek z koncertu Zpěváckého spolku Hlahol na pražském Žofíně nebo peníze z výstavy cestovatele Emila Holuba. Do sbírky putovaly i peníze za koupi různých dobročinných publikací. Nejznámějším se ale stal almanach Sirotám příbramským, do kterého přispělo 149 českých umělců včetně Aloise Jiráska, Svatopluka Čecha nebo Jakuba Arbese.
Do 30. června 1893 se ve sbírkách sešlo celkem 204 160 zlatých. Seznam dárců je dodnes k dispozici díky příbramskému hornickému Spolku Prokop, který k důlnímu neštěstí shromažďuje dostupné materiály na svém webu a mimo jiné pečuje o odkaz tamních hornických památek.