Praha - Premiér Petr Nečas navzdory očekávání opozice neodstoupil a opozice tak volá po předčasných volbách. Sociální demokraté by nejraději sněmovnu rozpustili, k tomu ale sami nemají sílu. Co bude dál? Možností dalšího vývoje je hned několik. Kromě rozpuštění sněmovny, o což se snaží ČSSD, přichází v úvahu vyslovení nedůvěry vládě. I na této variantě sociální demokraté pracují: požádali kvůli tomu o svolání mimořádné schůze sněmovny. Nicméně aktuální v tuto chvíli je i pokračování současné vlády. A to i přesto, že podle šéfa sociálních demokratů Bohuslava Sobotky jde rozhodně o největší premiérův skandál za celou dobu Nečasova vládnutí.
Pro rozpuštění Poslanecké sněmovny vlastním usnesením je zapotřebí minimálně 120 hlasů. Sociálních demokratů je ve sněmovně jen 54, potřebují tak více než dvojnásobek poslanců. Počítat mohou s hlasy komunistů a Věcí veřejných. Ale ani tak to nestačí, neboť současná koalice ODS s TOP 09 a LIDEM disponuje minimálně 99 hlasy. TOP 09 za Nečasem stojí, strana LIDEM zatím váhá.
- „Pokud další vyšetřování neukáže další závažné skutečnosti, nemáme důvod snižovat svoji důvěru v předsedu vlády Nečase, destabilizovat vládu a jsme připraveni pokračovat,“ uvedl ministr Kalousek ve svém pátečním projevu ve sněmovně.
K vyslovení nedůvěry vládě stačí většina - 101 hlasů. Pro by hlasovaly opět Věci veřejné, ale komunisté tuhle variantu zatím odmítají. „Hlasování o vyslovení nedůvěry vládě podle mého soudu by bylo snížení důstojnosti Poslanecké sněmovny,“ komentoval současnou situaci předseda komunistů Vojtěch Filip. Ale ani s KSČM nemá opozice dost, dohromady totiž dá jen 91 hlasů. Potřebuje tak ještě minimálně deset hlasů. A z tábora TOP 09 či LIDEM je zatím nejspíš nezíská.
Případné vyslovení nedůvěry vládě má pro pravicové strany navíc další háček. Pokud by současná vláda nepřežila, do hry by se pravděpodobně vložil prezident Miloš Zeman. Ten by se mohl na základě svých ústavních pravomocí podílet na výběru Nečasova nástupce.
Opozice si sice přeje předčasné volby, ale jejich vyhlášení není ani v případě rozpuštění sněmovny jisté. Pokud by se našel nový premiér, mohl by vládnout až do voleb řádných, které mají být za rok. Otázka je, jestli by vedl vládu stranickou, nebo úřednickou. Přísně teoreticky vzato, mohl by dovládnout do řádných voleb i bez vyslovení důvěry.
Není od věci připomenout, že poslední předčasné volby, na nichž se domluvili tehdejší lídři hlavních politických stran ODS a ČSSD Mirek Topolánek a Jiří Paroubek nakonec zastavil Ústavní soud. Ten zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období sněmovny, na jehož základě se měly předčasné volby konat. Zákonodárci si poté schválili ústavní novelu o (samo)rozpuštění Poslanecké sněmovny. Jiří Paroubek ale od předjednané dohody nečekaně ustoupil a volby se pak konaly v řádném termínu v červnu r. 2010.
V tuto chvíli ale stále platí varianta poslední: pokračování vlády Petra Nečase. A to i přesto, že Nečasovo vládní angažmá nebylo vždy bezproblémové. Jeho politická kariéra nabrala obrátky krátce před volbami v roce 2010. Tehdy Nečas narychlo nahradil na pozici volebního lídra tehdejšího šéfa ODS Mirka Topolánka a podařilo se mu usednout do křesla premiéra přesto, že ODS ve volbách nezvítězila.
„Pan čistý“ měl zachránit skomírající ODS
Do čela občanských demokratů přišel Nečas s pověstí „pana čistého“. Přestože ve vedení strany působil od roku 1999, jeho jméno nebylo nikdy spojeno s žádným skandálem a Petr Nečas se tak měl stát tím, kdo napraví pošramocenou pověst strany. Té předtím škodil především problém takzvaných regionálních kmotrů, tedy podnikatelů, kteří měli údajně velký vliv na rozhodování politiků strany.
Přestože Nečas volby nevyhrál, sestavil zdánlivě nejsilnější kabinet novodobých českých dějin. Koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných měla ve sněmovně pohodlnou většinu 118 poslanců. O stabilní vládu ale ve skutečnosti nešlo. Záhy totiž vládní politiku začaly ovlivňovat vnitrokoaliční spory - kvůli odvolání policejního prezidenta, kvůli údajné korupci na ministerstvu životního prostředí nebo pro loňské potíže při schvalování daňového balíčku, který nechtěla část ODS, především tzv. rebelové.
Nečas byl někdy kritizován za určitou nerozhodnost a nedostatek přirozeného „vůdcovství“, ať už ve straně nebo ve vládě, kde se dostával do sporů mimo jiné s druhým mužem TOP 09 a ministrem financí Miroslavem Kalouskem. O tom, že Nečasova vnitrostranická pozice nebyla úplně pevná, svědčí například i hlasování na loňském podzimním volebním kongresu ODS. Petr Nečas šel na volební kongres bez protikandidáta na předsednickou funkci, ale na kongresu se najednou objevil protikandidát z okruhu zmíněných rebelů - Ivan Fuksa (nyní jeden z obviněných). A získal třetinu hlasů.
Velkou snahu věnoval Nečas očištění strany od vlivu zákulisních hráčů, což se mu ale podle mínění celé řady komentátorů především v Praze příliš nedařilo. ODS v Praze dokonce krátce před povodněmi ztratila poprvé po 20 letech vliv na vedení radnice poté, co zastupitelstvo odvolalo primátora Bohuslava Svobodu. Petr Nečas se také rozešel s některými svými spojenci, například bývalým místopředsedou ODS a exministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem. Výrazným momentem byl i konflikt s někdejším šéfem poslaneckého klubu ODS Petrem Tluchořem (nyní též obviněný), který při loňském hlasování o daňovém balíčku hrozil přerůst v pád vlády. A právě kolem odchodu tzv. rebelů se točí i poslední události.
Postavení Petra Nečase v čele vlády ani strany kupodivu neohrozily ani výsledky posledních krajských a senátních voleb. V přímých prezidentských volbách letos v lednu dokonce kandidát občanských demokratů, první místopředseda horní komory Přemysl Sobotka skončil v prvním kole až osmý z devíti uchazečů, se ziskem 2,46 procenta hlasů.
